logo Disk

Petr Kocfelda: Prostory při mixu jsou naprosto dominantní! Životní zkušenosti zvukového mistra, který točil Flamengo, Framus, Tichou dohodu, bratry Nedvědy ad.

Komu ze zvukařů se poštěstilo podílet se na hitech Palečka-Janíka, bratří Nedvědů, Michala Prokopa, Zuzany Navarové, Tiché dohody ad.? Petru Kocfeldovi ano! Jak natáčí bicí? Jak zpěvy? Dolaďuje je? Co je pro něho při mixu nejdůležitější? Na jaké bedny poslouchá?

Kategorie: Studio - VIP
Ondřej Jirásek | 10. února 2018

Kolem bicích nestálo 10 mikrofonů, ale 4

Existují při nahrávání rozdíly mezi přístupem rockových a folkových muzikantů? A nejenom technické…

Když začnu u folkových, tak tam je preferováno snímání kompletní písničky i se zpěvem. Jsou totiž zvyklí hrát všechno živě jako na pódiu. A tak se jim daleko líp hraje, když zároveň i zpívají a vše se točí.

A u těch rockových?  Už dávno nepracují tím způsobem, že by se nahrávala celá kapela. To jsem zažil jen párkrát, že jsme zaznamenali celou kapelu a pak se dohrála kytarová sóla a zpěvy playbackem. Daleko víc rockových kapel dnes nahrává po jednotlivých nástrojích.

Někdy však i folkaři zjistí, že to nejde úplně dobře pospolu, a raději nahrají kytaru separé a pak teprve další nástroje a dozpívají hlasy.

 

Zdeněk Kluka mi nedávno v interview spontánně odpověděl, že nejvíce si na zadek sedl ze zvuku bicích, který mu na LP Barnodaj udělal nějaký pan Petr Kocfelda. Vzpomenete si, jak jste mu bicí soupravu snímal a upravoval - mikra - posazení?

Měl jsem zavedený určitý systém, jak ty bicí snímat. Točili jsme totiž pouze do čtyřstopáku a nemohli nic roztáčet, ani nijak playbackovat. Kapela to tenkrát musela prostě dát víceméně najednou. Ale technická nevýhoda málo stop přinášela opačnou výhodu. Band mi hrál kompletní a člověk měl představu, co s tím zrovna dělat. A tak se sound líp nastavoval – např. bicí musely hned fungovat s basou, např. kopák. A také jsme měli vyrobené kukaně, aby bicí nelezly do ostatních nástrojů.  Nestálo kolem nich deset mikrofonů jak dneska. Osazoval jsem mikrofon do velkého bubnu, u bubínku byl další a pak de facto overheady. Velice záleželo, jak si bubeník uměl bubny naladit, nastavit a jak hrál, jakým úderem atd. Tím chci říct, že Zdeněk Kluka je výborný bubeník a bubny mu pravděpodobně zněly už z továrny (jak my říkáme) výborně. To se pak snímá skvěle, to hraje skoro samo. Shrnuto: určitě měl 4 – 5 mikrofonů, víc ne, nastavily se prostě pozičně tak, aby zabíraly i kotle. A záleželo, jak bubeník hraje. Tímto zdravím pana Kluku :-).

Přeslech vůbec nevadí, když má hlavní (užitečný) signál dostatečnou úroveň

Ve vašem soukromém studiu máte celkem úspornou pluchu 22 m2. Přesto v natáčecí místnosti nabíráte i početnější tělesa. Nevadí to?

Tím, že jde o malý prostor, je pak relativně víc zatlumený, než by bylo zdrávo. Prostě tohle přetlumení je z mého hlediska holý fakt, a proto musím později dovyrobit takzvané přirozené prostůrky. Nemyslím tím nějaké německé hally, ale prostě přirozené prostory.

Když se nahrává rocková kapela, hladina zvuku je vysoká. Bicí souprava má velmi vysokou hlukovou hladinu a snímám ji jen mikrofony. Ale rovněž hlasité jsou i nástroje jako basa či kytara, ty snímám mikrofonem a ještě lajnou. No a mezi všemi mikrofony pak vznikají přeslechy. Zvláště pak do mikrofonu od bicích, zejména do overheadu leze trošku kytary, trošku basy. To ale v celku vůbec nevadí, protože hlavní užitečný signál má dostatečný odstup. Pak jde v zásadě o přirozený prostůrek přeslechů. Proto mohu nahrávat kapelu najednou.

Nemůžu však nahrávat bigbít a k tomu akustickou kytaru. Jen v tom případě, že mají super kvalitní linku. Problém rovněž nastává, když nějaká jazzová partička, která je modernější, hraje dynamicky výš. Potom snímat kontrabas pouhým mikrofonem je velký problém. Do mikrofonu od kontrabasu prolézá totiž všechno. U folkařů, pokud chce partička nahrát vše najednou, může problém nastat ve chvíli, kdy máte zpěvy snímané mikrofony, kytary snímané akusticky i lajnou a k tomu tam chce někdo zahrát perkuse.  A začne rubat do tamburíny. To musí zastavit a tamburínu udělat playbackem. Je to tak sonorní nástroj, že zničí všechny mikrofony. Vždy to musím vyřešit kompromisem. Ale i v tak malém studiu lze natočit kapela najednou, pokud nemáte vyloženě akusticky nesouměřitelné nástroje. Nemůžu třeba s bigbítem nahrávat housle. Byť bych si to někdy přáli.

A není i tak signál příliš suchý?

No v dnešní době to nevadí. Prostě potřebuji určitou separaci mezi mikrofony a pak se prostory dovyrobí. Dneska už máme velmi kvalitní hally, ať jde o efekty nebo konvoluční hally. Prostory jsou tam velice přirozené. A vše je pak otázka mixu. Ten je stěžejní. Prostory, prostory!

Ale co třeba vážná hudba, kde je vyžadován větší sál s mírným nebo delším dozvukem?

To je pravda, ale to je trošku jiná kapitola. Protože pokud je potřeba nahrát kvalitně, dejme tomu nějaké komorní těleso, ať je to smyčcové kvarteto nebo něco podobného, tak ti hráči jsou samozřejmě zvyklí poslouchat se jenom z toho sálku. Jsou zvyklí, že se vnímají vzájemně v daném prostoru. Pro ně může být problém, že je zvuk suchý, že se jim hraje špatně, to přiznávám. A tak by se asi neměly tyhle věci v těchto malých zatlumených studiích dělat. To je jediná rada.

Muzikantská latina, že dobře smíchaná skladba bude hrát na všem bezvadně, je fyzikální pošetilost. Vždy mě pobaví.

Na jaké monitory posloucháte a mícháte? Proč?

Tak to se měnilo léty, jak šel vývoj. Měl jsem léta pasivní Tannoye, pak samozřejmě přišla doba s aktivníma bednami, kdy jsem se jim chvíli bránil. Ale zjistil jsem, že jsou nezbytné, protože když máte reproduktory pasivní, tak vždycky hraje roli výhybka. Pasivní výhybka s LRC členy, kde dochází k posunu fází na střeďáku a na výškovém reproduktoru. To je vlastně někdy pěkné. Snímek je tím takový jakoby rozmázlejší, plastičtější. Všichni by pak ale museli poslouchat na stejný nebo podobný bedny doma. V momentě, kdy nastoupily různorodé soupravy, kdy jsou dvoupásmový, trojpásmový domácí bedny, které hrají rovněž dobře, je to nemožné. Tam je lepší poslouchat a míchat na bedny aktivní, které tu fázi neposunují. Víte přesně, co se mícháte.

Takže se ty bedny měnily, měl jsem je od různých výrobců. Člověk zkouší, co je lepší. Obvykle si nemůže si dovolit ty nejdražší, byť by je nejradši měl. Je to ale mimo finanční rozsah, takže pak jsem používal nějaké Avaly. Taky jsem měl několik let KRKy VXT8, které mi docela vyhovovaly, byť s jednou drobnůstkou, že měly takový prezenc někde kolem 3 – 3,5kHz, což malinko plete u mixu. Ale člověk si zvykne. Musí se naučit dělat na všem.

No a teď už mám přes rok Focal Alpha 80 a jsem s nimi spokojený. To je taková ta střední třída, plastické, rovné, příjemné, dělá se mi s nimi dobře a člověk se musí v tom svém prostoru naučit se na ně míchat. Neříkám točit. Natočit to můžete třeba na sluchátka nebo na cokoliv. A stejně hraje roli místnost, režie, ve které máte bedny. Záleží, jak je místnost neutrální, to je rozhodující a to je v dnešní době velká alchymie. Vedou se co tom na webu dlouhé debaty, které bedny jsou nejlepší. Zvukařská latina, jak se říká. Je to trošku alfa a omega těchto malých studií, aby člověk věděl, že když to míchá u sebe, aby to znělo podobně i v jiných studiích nebo na jiných pracovištích, aby to nebylo úplně mimo. Samozřejmě nikdy to nemůže být stejné, protože repráky hrají roli, ale i místnost ad. Absolutní pravda neexistuje. A taková ta muzikantská latina, že to bude smíchané tak, že to na všem bude hrát bezvadně, to znamená na obrovských bednách, na středních i na tom jezevčíku přenosném, no tak to je fyzikální pošetilost, je to nesmysl, to není možné. Vždycky mě to pobaví.

Musím hlídat celek, zastavit a říct: Nechte to už, protože je to dobré!

Jak točíte zpěvy, respektive vedete při zpěvu muzikanty - mám na mysli, jak si nastavit poslech, jak si hlídat intonaci a frázování, kde a jak vůbec často stříhat…

Tak je to o tom, jak je kdo vybavený od přírody svým hlasem, co vydrží a jak dobrou má techniku zpěvu. Jestli je to talent od přírody, anebo jestli je to vystudovaný člověk. Každý má jiný přístup. Poslech je samozřejmě důležitý, to zkoušíme. Někdo chce víc tohohle, někdo chce trochu hallu do sluchátek, někdo to chce suché úplně. To je na dohodě, jak co komu vyhovuje.

Někdo preferuje natočit si to 2x, 3x za sebou. První verze se smaže, pak se udělá další a z toho se vybere. Anebo se pak v jednotlivých stopách (která má náladu) upraví nějaké drobnosti. Buďto výslovnost nebo intonační odchylka. No a u někoho to musíte nastříhat po částech, protože není od přírody vybaven příliš jako zpěvák. Což nemusí vadit. Někdo má například úžasný výraz (umělecký, herecký) a je to výborné, i když to má mouchy intonační. Nevadí, i když je tam větší odchylka, ta se dá přeladit, ale hodně záleží na výrazu. Doladit se dá dneska skoro všechno. Skoro. Softwarové možnosti existují.

A používáte pro úpravu zpěvu dolaďovací komponenty?

Záleží, na čem člověk bazíruje. Já nemám absolutní sluch, ale mám velice vycvičený relativní sluch, takže nějaké diference v intonaci samozřejmě slyším. A leckdy sólisté i sboristé mají pocit, že to není úplně dobré, a že by se to furt mělo přezpívat a opravit. To se dělá, ale pak zase skladba ztratí náladu, která byla v té verzi, která měla někde mírné chybičky, ale měla šťávu. Je taky dost složité, skladbu zastavit a říct: Nechte to už, protože je to dobré. Já musím poslouchat celek. Sólisti i sboristi si každý hlídají svůj hlas, pořád tam samozřejmě chybičky slyší, ale celek je důležitý.

Jaká „dolaďovadla“ konkrétně zapínáte?

Pokud už něco používám, tak buď součást softwaru, ve kterém dělám. Např. v Cubase existuje dvě možnosti: funkce Pitch, kdy si označím slovíčko, nebo slabiku nebo celé slovo a můžu ho posouvat po centech výš nebo níž. Když jde o krátkou chybu nebo krátký úsek, tak to doladím jenom tímhle. Jako druhou možnost si celou frázi rozložím v editoru do segmentů, vypadají jako midi eventy, a s nimi pak mohu šoupat.  Po stopách se tak dá mikroladění upravovat, ale je to hrozná piplačka.

Pokud není čas, tak použiji od Antarese Autotune, to je profi záležitost výborně vymyšlená. Jde s ním udělat spousta věcí. Může trošku zcivilnět projev – potlačit expresi. Výraz se může malinko změnit, stane se universálnější. Někdy ale není zbytí. U amatérštějších kapel, u kterých víte, že stejně nebude zpěv úplně ladit přesně a zejména pak sbory, a kdy editace trvá strašně dlouho, tak dám na celou sloku nebo na celý refrén Autotune a tím se trošku srovnají. Všechny tyhle tři možnosti kombinuji.

Jak točíváte sbory? Dohromady, anebo vrstvením playbacků?

Tak používají se samozřejmě oba způsoby. Dám příklad. Spirituál kvintet chtěl některé věci točit najednou. Takže tam čtyři lidi nastoupili k mikrofonům na zpěv, k tomu dvě kytary, eventuálně kontrabas. Píseň se natočila třeba ve třech verzích a nastříhalo se to, že se vzala část toho a část toho a zkombinovalo se to, co bylo lepší. Ale taky se natočí jenom kytary, základ s basou a pak zpívají playbackem. A to rovněž může jít. Když jde o novější věci, obvykle se zpívají po jednotlivých hlasech. Vždycky bych měl uvážit, kudy vede cesta, jak se říká. Jestli je lepší to pro náladu a celek točit najednou nebo playbackovat. Oba způsoby jsou si, myslím, v dnešní době rovnocenné. Teď zrovna budu točit nějakou čtyřčlennou vokální skupinu, která mi už dopředu hlásí, že plánují zpívat najednou. Čtyři mikrofony a všechno budeme točit na hotový základ. Je hotový a na něj budou zpívat. Tak uvidím. Posluchač to naprosto nepozná.

Pozor, nástroje ve stereu nikdy nejsou úplně na 100%!

Pro váš rukopis je typicky doširoka rozložené stereo, tj. některé nástroje až 100% na kraj stereo báze. Proč?

Já vím, taky to na sobě sleduji. Dříve na nahrávkách byly nástroje hodně široce ve stereu. Bylo to dané dobou. Posluchačům se prostě líbilo, že to stereoj e opravdu široké. Pozor, nikdy ale nebylo úplně na 100%. Já jsem byl zvyklý i ze studia Supraphonu, že jsme tam vždycky nechávali koutek, jak se říká, že ty nástroje byly vlevo, vpravo, ale ne na 100%. Třeba na 90% nebo 85% a umělý prostor, který se tam pak dodával, tak ten se udělal samozřejmě co nejširší. Ve snímku je dobré, když je prostorová báze široká, protože ucho v sále poslouchá z jeviště a slyší komplexní zvuk se stovkami tisíců odrazů ze všech stran. Ucho sice poslouchá selektivně, že se zaměří na daný nástroj a má pocit, že září z jednoho místa, ale celkový zvuk je podmíněný prostorem. Takže to, že se nástroje ozývají zleva, zprava, je jedna věc, druhá věc je, že za nimi hraje nějaký prostůrek, který vše spojuje. A je podstatné, že se mix podepře takovým přirozeným prostůrkem. To není jen o dlouhém hallu, který se používá jako efekt na zpěv, sóla, aby se dobře nesly.

Prostory jsou naprosto dominantní, řekl bych. Pro mě je tam nějaká analogie podobná tomu, (jak se říká u filmařů) jak se scéna nasvítí, tak je hezký obrázek. U zvuku platí: jaký bude prostor/prostůrek, tak bude mix držet pohromadě. A to je naprosto dominantní záležitost!

Co říkáte na zvuk karty Apollo Quad?

Jsem s ním velice spokojený. Léta jsem používal různé převodníky MOTU. Byly v té době velice kvalitní a vyhovující. U Apolla ale výrobci přišli s výhodou, že je dovnitř integrovaná efektová karta a plug-iny se dají používat v  módu Unisono a můžete je použít přímo při nahrávání. Takže některé nástroje, nebo spíš zpěv, ve kterém zaznívají velké dynamické rozdíly, člověk ošetří už při nahrávání, aby nedocházelo ke zkreslení, ke klipování. Pak musíte nahrávku vracet a opravovat. Z tohoto důvodu je pro mě tento systém velice zajímavý a myslím si, že obecně jsou tyto převodníky velmi kvalitní. Jsem s nimi velice spokojený. Mám ještě firewarový model Apollo Satellite, takže jsem zkombinoval výborný převodník se skvělými plug-iny. Některé jsou opravdu úžasné, tak to je opravdu silná zbraň Apolla. 

Produkty, o kterých se píše v tomto článku, najdete i v našem eshopu:
Líbí se Vám tento článek? Pošlete ho dál!
Přečtěte si také další související články:

Komentáře