Točil jsem hity Na kameni kámen nebo Kuře v hodinkách Interview s Petrem Kocfeldou ze studia Audio-Kokpit

Komu ze zvukařů se poštěstilo podílet se na hitech Palečka-Janíka, bratří Nedvědů, Michala Prokopa, Zuzany Navarové, Tiché dohody ad.? Petr Kocfelda režíroval ve studiu Supraphon, získal třikrát ocenění BASF Master Award. Od roku 1990 pracuje ve vlastním studiu Audio-Kokpit. Má o čem povídat!

Témata: krk

Poradím tomu, kdo má pocit, že mu rada pomůže

Jste zvukový mistr i hudební režisér v jedné osobě, není to malinko schizofrenie?

Nemyslím si, že by to byla schizofrenie. Obor je komplexní a člověk musí hudbu i slyšet, nejenom vědět jak ji technicky snímat. Druhá věc je, že v dnešní rychlé době přijde kapela a chce poradit, jak písničku upravit. A já se do toho zapojím, něco k tomu po těch letech různých zkušeností řeknu. Vyberou si, co je pro ně přínosné. Takže si myslím, že to až tak úplná schizofrenie není.

Radíte muzikantům často?

Přesně podle toho, jak kdo má pocit, že mu rada pomůže. Jsou lidi, které můj názor až tolik nezajímá, jedou si po svém. Těm se samozřejmě nevnucuji. Spíš je to o poptávce, abych se více zapojil. Musím s takovými muzikanty samozřejmě dobře vycházet, pak se zapojím a občas nějakou připomínku dám. A zkusíme to tak nebo onak. Je to na dohodě s kapelou nebo sólistou. Jak to oni vidí.

Je na kapelníkovi, aby muzikanty umravnil

Když máte rozseknout patovou situaci, kdo převáží? Zvukový mistr nebo muzikant?

Tak to je velice individuální. Patová situace, co to je? Dejme tomu, že se zasekne nahrávání? Pak se snažím se mít představu, jak má snímek vypadat. Snažím se srovnat si v hlavě, jak budu písničku míchat. A někdy můžu mít nápad, že je tam toho třeba moc a je třeba zkusit i jiný zvuk.

Petr Kocfelda míchá ve studiu Audio-Kokpit i na audio monitory KRK.

Ano, tohle mám na mysli. Například, že hustá zkreslená kytara většinu zamaskuje a nezbyde místo pro jiné nástroje…

To jo, to se dělá, že se vyzkouší více variant. Ale někdy se vrátíme i k tomu původnímu, co bylo požadováno a nechám to tam. Je-li to přání, tak se nehádám. Stejně je míchání trošku jiná kapitola, tam existují jiné starosti.

Někdy jsou věci komplikované a složité. Každý má jiný názor. Každý chce být víc slyšet, a je spíše na kapelníkovi, aby muzikanty umravnil.

LP Abbey Road mě ovlivnilo, že se budu věnovat zvuku profesionálně

Na kontě máte jeden hit za druhým. Když se poohlédnete za svým profesním životem, kdy v něm nastal důležitý zlom či zlomy?

Půjdu do své historie, kdy jsem dělal v Supraphonu. Nastoupil jsem jako technik - mikrofonista a magnetofonista. V té době jsem hrál samozřejmě aktivně bigbít na baskytaru a měl zájem hlavně hrát, hrát, hrát. Ale trošku jsem začínal zjišťovat, že asi nebudu úplně tak skvělý baskytarista a zvuk mě zajímal čím dál víc. Začínal jsem mít představu, že bych se mu měl věnovat hlouběji, protože mi jde prostě „do ucha“.

Zlom nastal, když v roce 1969 někdo dovezl z Londýna LPíčko Abbey Road. Dali jsme ho na profi gramofon, překopírovali na rychlost osmatřicet. Jakmile jsem tohle LP začal poslouchat, hned od prvních tónů, které se ozvaly, jsem měl vyloženě pocit, že jde o něco nového!  Že přichází nová doba, hudba spojená s technikou novým způsobem. A to mě opravdu ovlivnilo tak, že jsem se rozhodl, že se budu věnovat zvuku profesionálně. Dodnes si to pamatuji. Takový to byl pro mě psychologický zlom!

No a pak přišla další fáze, kdy jsme přestali hrát bigbít - nešlo to z důvodů všelijakých přehrávek a politických potíží. A tak jsem se věnoval víc práci ve státním studiu, kde jsem byl ale pořád jenom „kolečko v soukolí“. Proto jsem šel na volnou nohu znovu jako zvukař a jezdil jsem s kapelama. Ale usoudil jsem, že si zkusím udělat své soukromé malé pracoviště. V té době nikdo nevěděl, jak tohle dopadne, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. Dovážel jsem si ze zájezdů součástky, co se daly, mikrofony i jiné věci. Postupně jsem poskládal dohromady menší cestovní aparaturu. Šla narvat do osobáku a k někomu zajet, něco nahrát. To byl úplný začátek. Tam už jsem věděl, že se natáčení chci věnovat. Že to samozřejmě nebude jednoduché, ale že tudy povede má cesta. Tohle byly dva momenty, které rozhodly, že sedím ve svém studiu.

Na Fairchild F22 jsem nahrál zpěv u řady českých hitů

Zbyla vám z těchhle dřevních dob nějaká technika, kterou používáte dodnes?

Hmm…, například mikrofon. Teď ho zapojuji už méně, ale od samých začátků jsem měl mikrofon Fairchild F22. Byl původně napájený z externího napáječe a inženýr Kotzmann ze Supraphonu mi ho předělal na napájení phantomem. Původní skříňka se totiž někde ztratila a nebyla k mání. No tento velko-kapslový mikrofon, velice dobrý, jsem užíval dlouhá léta. Natočil jsem na něj v mém soukromém studiu hodně zpěvů. Tam jsem pracoval na deskách všech Nedvědů, Zuzka Navarová na něj zpívala, Blance Šrůmové posloužil pro Marionetu atd. Hodně jsem jej používal. V novější době už míň, teď raději volím pro mou práci vhodnější mikrofony.

V případě LP Abbey Road: je pro vás zvukově stále aktuální, učíte se na ní nebo je už překonaná?

Ne že bych LP neustále poslouchal a snažil se tam něco okopírovat, ale zajímavé stále je.  Například po mnoha letech se našly nějaké DEMO snímky Johna Lennona, třeba song Free as a Bird. A má přesně sound jako z desky  Abbey Road. To mě nadchlo, že to v těch lidech pořád je. Že umí udělat náladu typickou pro tu dobu, pro tu desku. Zní to skvěle! Ne, že by šlo o mustr, který denně poslouchám, ale je to takový vzor celku. Dnes se hudba rozděluje na technickou a jakoby uměleckou část, ale ono je to vždy spřažené. Technicko-umělecký dojem tvoří celek. A vyrovnaný model z LP Abbey Road je u mě pořád platný.

Ptal jsem se proto, že sám po LP sahám, když potřebuji demonstrovat nějaké podařené aranžérské spojení, které není až tak časté – beat se symfonickým orchestrem, s indickou hudbou, s flašinety….

Jo, ten překryv žánrů se dodnes používá. Je to móda, dělají se různé verze třeba se symfonickým orchestrem nebo s menším komorním orchestrem. Experimenty jsou stále aktuální.

Většina věcí se dnes formuje až ve studiu

Připravujete se speciálně na dnešní projekty?

V dnešní době to funguje jinak. Člověk potřebuje znát dopředu aspoň obsazení, aby si vše upravil a nezdržoval se tím později. Jde spíš o technickou přípravu. Jinak že by byla třeba nějaká extra příprava tenkrát nebo dnes, to není. Dneska je výhodou, že nám přinesou demo snímky. Podíváte se, jak by to asi chtěli a jak by to mělo vypadat. Dopředu si můžete vše rozmyslet. A spíš jde dneska o technologii jak postupovat. Dnes se netočí tak, že kompletní kapela sedne do studia, skladbu natočí a pak se nahrávka teprve míchá. Výjimky samozřejmě existují, ale v současnosti se to lepí playbackově a je dobré vědět dopředu, co přijde, aby si člověk technicky rozplánoval, jak to udělat. Ale že bych se dopředu připravoval a studoval skladby, to ne. Točí se obvykle nové věci, kdy nevíte, jak to přesně skončí, většina se formuje ve studiu.

Pro muzikanty je důležité, aby měli pocit, že dělají s člověkem, ke kterému doléhá hudba

Nahrával a režíroval jste taková jména, jako Vladimír Mišík a Flamengo, bratři Nedvědové, Zuzana Navarová, Michal Prokop. Existuje společný jmenovatel, který je pro tyhle lidi ve studiu nejdůležitější?

Tak jednak jsme se s těmito lidmi léta znali ještě ze starých studií a důležité bylo, že věděli, že budu naslouchat a budu spolupracovat. Znali výsledky za mnou, takže věřili, že jejich práce bude dobře zaznamenána. A u malých studií existuje výhoda pracovní pohody. Udělali jsme si systém práce, nějaké pauzy, zašli na oběd, pokecali, dali kafe. Frekvence není omezená jen na 4 – 5 hodin, pak domů a druhý den pokračovat. Taková jako pracovní pohoda. To je asi pro ty lidi nejdůležitější. Že mají pocit, že se nespěchá, i když někdy se musí, protože čas jsou peníze.

Jak se říká, pohoda a nálada umožňuje, že se ti lidé uvolní a práce je baví. Je to znát na náladě, v muzice i ve zpěvu. Pohoda ve studiu je důležitá a pro muzikanty je důležité, aby měli pocit, že dělají s člověkem, ke kterému doléhá hudba. Dnes je spousta techniků, kteří mají výborné zařízení a jsou na tom technicky skvěle a všechno mají zdůvodněné, ale bohužel, imaginace a hudba k nim tolik nedoléhá. A to je velký problém!

Že jde o pěknou věc, která má úžasnou náladu, to se cítí

Když jste nahrávali písničky jako Na kameni kámen, Kolej Yesterday, tušil jste, že to budou velké hity?

Je fakt, že po těch mnoha letech ve studiích člověk vyslechl takové hudby, že obchodně by se dalo o něčem předpokládat, že se to bude dobře prodávat. Ale vždycky to záleželo ještě na jiných věcech. Zdali to bude vysílat rádio, jestli se skladba dostane do televize a tak. Jestli na vás ale hudba působí a slyšíte novou písničku a něco to s vámi udělá, tak si řeknete: Jo to je pěkný, to by se mohlo lidem líbit. Jestli to bude potom veliký hit, to je druhá věc, jak se to komerčně omele a chytne v médiích. Ale že jde o pěknou věc, která má úžasnou náladu, to se cítí. Už když se písnička dodělává, tušíte, že to bude dobré. Takže se dá odhadnout, co bude platné i za další léta.

Je to alchymie, ale grunt je třeba

Může zvukař ovlivnit, že se písnička hitem stane? Jak?

Částečně to ovlivnit může, protože pokud to něj skladba působí při práci emotivně, napadají ho samozřejmě věci, co tam ještě přidat. Například jak udělat prostor. Práce s prostorem, ta je prostě důležitá. Dá se trošku ovlivnit, že se nálada umocní celkovým mixem, a tudíž mix ponese i píseň. Tak písničku mohu podpořit. Když se člověk trefí do nálady a vystihne ji. Ale vyloženě ovlivnit skladbu? To slovo bych nepoužil, spíše „jak písničce pomoct“.

Ale technický grunt by v nahrávce měl být, řemeslo se nedá vynechat. Píseň může vzniknout náhodně i v nějakém demo prostředí a vyloupne se shodou okolností velmi dobře, protože záleží na všem: na nástrojích, na aranžmá, na tónině dokonce i na tempu, že song začne dohromady patřičně fungovat. Je to alchymie, není vždy naprogramovaná „takhle to vymyslíme a pak to bude senzační“. Důležitý je subjektivní dojem, místy i kus náhody, že něco vyzkoušíte a ono to zapadne a výsledek podpoří. Tak to dělali alchymisti. A znovu: grunt je potřeba. Musíte vědět, jak je ten snímek spektrálně postavený, aby hrálo rozumně a že aranžmá, nástroje, tónina - všechno hraje roli.

Chcete to mít podle sebe, nebo to chcete mít dobře?

Zasahují vám muzikanti často do mixu nebo to nechávají na vás?

No tak to je dohoda. Člověk už po letech ví, jak by proporce asi mohly být, a když někdo chce něčeho trošku víc nebo jiný prostor, tak vyhovím. Pokud to není úplně proti náladě toho mixu, neprotestuji, nechám to i na nich. Pokud by tam vyloženě chtěli pro mě nějakou botu, tak za tři dny stejně volají: Jo, měl jsi pravdu, tohohle je moc, tak to uber. I do takovéto situace se člověk dostane. Někdy situace může dospět do momentu, že někdo chce něco za každou cenu a pro mě je to pocitově špatně. Když už mám pocit, že to snímku vyloženě uškodí, ozvu se i trošku se né pohádám, ale argumentuji. Pak občas (výjimečně) použiji svůj slogan, kdy se ptám: Chcete to mít podle sebe, nebo to chcete mít dobře? Takže to je takový fór nakonec, kdy se zasmějeme, nálada se uvolní a začne se o tom zase přemýšlet racionálně. Taková má glosa.

Produkty, o kterých se píše v tomto článku, najdete i v našem eshopu:
Líbí se Vám tento článek? Pošlete ho dál!
Přečtěte si také další související články:

Komentáře