Ztlum si to! Proč nemícháme nahrávky při vysoké hlasitosti?

Když si poslech pořádně "ohulíte" můžete mít pocit, že všechno šlape a pumpuje. Může to být ale zdrojem spousty chyb v mixu. Má to dva hlavní důvody.

Důvod první

Při vyšší poslechové hlasitosti dochází ke sluchové únavě. Čím hlasitěji posloucháme, tím dříve únava sluchu nastupuje. Při hlasitém poslechu už po krátké době dojde k posunu prahu slyšení a naše ucho začíná být méně citlivé k slabším podnětům. Při dlouhodobém hlasitém poslechu může dojít i k trvalému poškození sluchu (projevuje se nejdříve na vysokých frekvencích, všimli jste si, že „zábavoví“ zvukaři většinou strašně solí vejšky? Aby ne, když už je sami prakticky neslyší).

Důvod druhý

Zadruhé to souvisí s nevyrovnanou frekvenční charakteristikou sluchového počitku při stejném akustickém tlaku na různých frekvencích, kterážto je ještě závislá na hlasitosti. Jinými slovy: při nejnižší hlasitosti poslechu je lidské ucho nejcitlivější v oblasti kolem 3–5 kHz. Frekvence v oblasti nejnižších basů a nejvyšších výšek při nejnižších hladinách poslechové hlasitosti prakticky neslyšíme. Při střední hlasitosti poslechu je tento jev už méně nápadný a při hlasitém poslechu se tento, jinak velmi zásadní rozdíl ve vnímání intenzity zvuku na různých frekvencích, prakticky stírá. Tento jev popsali už v první polovině 20. století pánové Harvey Fletcher and Wilden A. Munson. Od nich také pochází grafické znázornění (tzv. Fletcher-Munsonovy křivky, dnes známé především jako „ISO křivky stejné hlasitosti“). Chceme-li tedy nahrávku smíchat frekvenčně vyváženě a také si udržet déle „čerstvé uši“, mícháme při středních a spíše nižších hlasitostech. Velmi hlasitým poslechem nahrávky se především snažíme ohromit a zaujmout zákazníka (pro lidský sluch obecně platí, že čím je něco víc nahlas, tím to zní „líp“ :-)

Tip na konec

Zvukařský fígl, kterým otestujeme vyváženou hlasitost nástrojů: postupně ztlumujte poslech až na sotva postřehnutelné minimum. S klesající hlasitostí postupně přestáváme slyšet nástroje, které se v nahrávce starají o zvukovou výplň, většinou jsou to nástroje v tzv. druhém plánu, tedy podkladové synthy, atmosféry, efekty. Poté začnou „mizet“ basové nástroje (kopák, baskytara, kontrabas, basové smyčky atp.). Poslední, co bychom měli slyšet, než zvuk zmizí docela, jsou ty nejdůležitější rytmické a melodické elementy mixu – bývá to např. malý bubínek a zpěv). Pokud nám zpěv, nebo třeba kytarové sólo, začnou mizet už před backglide kytarou, plochami syntezátorů či smyčců, je ho v mixu málo a je potřeba je přidat.

Tip druhý

Důležité je také nezapomenout na kvalitní a vyvážené poslechové monitory.

Líbí se Vám tento článek? Pošlete ho dál!
Přečtěte si také další související články:

Komentáře