Jak zkrotit hlasitost na pódiu – řešení zvané in-ear-monitoring Nekompromisní řešení live i studiového zvuku kapely Define Me

Koneckonců základní domácí nahrávací studio má dnes kdekdo a možnost využít podobné vybavení v tandemu s výpočetní silou moderních laptopů je dalším logickým evolučním krokem, se kterým se dost možná budeme na pódiích setkávat čím dál tím víc. Vidina toho, jak počítač zastoupí spoustu dalšího gearu a vymodeluje zvuk kapely, je lákavá. A co je důležitější, dnes už i reálná. Pokud už jako muzikant máte plné zuby neotesaného zvuku vaší kapely či nespolehlivého slyšení sebe sama ve zkušebně či na koncertním pódiu a máte chuť s tím jít něco dělat, avšak netušíte, jak vlastně jednotlivé stopy v počítači upravit, aby zněly tak, jak potřebujete, další řádky jsou tu právě pro vás. Zaměříme se na to, jak pomocí plug-inů ve vašem DAW ošetřit celý arzenál typické kapely. Tedy bicích, baskytary, kytary, syntezátorů a zpěvů. Tak jdeme na to.

IEM (in-ear-monitoring)

• Výhody a nevýhody – každá mince má dvě strany
• Existuje více způsobů, jak s IEM začít
• Jak optimalizovat zvuk v IEM
• Processing jednotlivých sejmutých zvuků

Pokud jste aktivní muzikant, který má dost odehráno naživo a bere svého koníčka/své řemeslo vážně, určitě se vám už někdy stalo, že vám zvuk na pódiu a místní méně než optimální situace s odposlechy pokazila jak váš výkon, tak zážitek z celé akce. Ať už jde o špatnou akustiku, méně odposlechových linek než kolik je členů kapely nebo o nedostatečné podlahové odposlechy, výsledek bývá shodný. Frustrace místo radosti.

Když vám pak tahle nepředvídatelná záležitost začne vadit natolik, že se rozhodnete vzít věci do vlastních rukou, pravděpodobně dojdete k řešení zvanému in-ear monitoring. Zde se však otevírá svět, který se může zdát značně složitý. Kdekdo se už na startovní čáře zalekne, když si uvědomí, že vlastně neví, kde začít, nebo kolik celá ta legrace bude stát. Pokud jste právě v podobné pozici a zvažujete jako muzikant přejít na odposlechy v uších, tenhle článek vám pomůže ozřejmit základní informace, zbořit nějaké mýty a dát vám do rukou možnosti, jak na to.

Tady ještě kombinace IEM s klasickými odposlechovými monitory (to je ta věc pod levou zpěvákovou nohou :-). 

Výhody a nevýhody

Každá mince má dvě strany. Proto si nejprve si pojďme říct, co s IEM získáte a o co zase přijdete. S plusy je to poměrně snadné. Konečně uslyšíte všechno, prostě všechno. Možná budete mít napoprvé zvláštní pocit, jak jste mohli roky hrát jinak. Druhou výhodou je ucpání zvukovodu a možnost přizpůsobit si libovolně hlasitost. Zprvé tím získáte komfort, zadruhé vám poděkují vaše uši za to, že zachováváte jejich zdravé fungování. Třetí výhodou je svoboda. S bezdrátovým odposlechem se slyšíte kdekoliv ve zkušebně či na pódiu stále stejně. Čtvrtým plusem, který je však podmíněný vlastněním mikrofonů pro celý ansámbl a vlastního monitorového mixpultu, je fakt, že si jednou nastavíte poměry nástrojů tak, jak je potřebujete, a máte vystaráno. Víte totiž, že s drobnými ad-hoc úpravami se odteď uslyšíte skvěle na jakémkoli pódiu.

Pryč je veškerá nejistota a frustrace z ocitnutí se někde, kde je zvukově skutečně složité zahrát a přitom se u toho dobře slyšet. Poslední výhodou je fakt, že s IEM můžete při koncertě užívat věci, které umějí kapelu synchronizovat a které nemá slyšet obecenstvo. Například celá kapela může hrát s metronomem, můžete si skladbu podehrát i různými nápovědami, kdy má kdo začít hrát apod.

Tak, a teď k nevýhodám. Subjektivně největší bariérou k IEM bývá obava, že vás ucpané uši “oddělí od zbytku světa”. A to jak od ostatních členů, tak od vašeho publika, které nasazením dobře tlumících sluchátek opravdu částečně přestáváte slyšet. Ať už jde o předsudek či o oprávněnou zkušenost, lze to řešit několika způsoby. Vyndat si při hraní občas sluchátko/sluchátka, používat polopropustné modely nebo v případě větších produkcí se dokonce přizvučuje publikum a přimíchává se hudebníkům do uší. Nejjednodušší je to prostě neřešit a naučit se s tím žít, ale někoho to skutečně může omezovat. Druhou bariérou je pořizovací cena.

Jak si ukážeme v další sekci, obvykle to není jen o nákupu samotného systému IEM. Třetí nevýhodou je fakt, že uslyšíte skutečně všechno, úplně všechno, včetně každého zaváhání a každé chyby. Poprvé pravděpodobně uslyšíte, že vaše kapela hraje o něco hůř, než jste si mysleli. A toto zjištění povede buď k frustraci, nebo k práci na zlepšení. Čtvrtá a poslední nevýhoda jde ruku v ruce s tou předposlední. Možná zjistíte, že nezníte tak dobře, jak jste věřili, ani po zvukové stránce. Buď se s tím smíříte, nebo začnete hledat způsoby, jak zvuky jednotlivých nástrojů optimalizovat.

Převodník PreSonus Quantum 4848 a zvuková kart Quantum 2626 Thunderbolt Interface, jsou srdcem našeho racku a umožnili nám přejít zcela na IEM.

Existuje více způsobů, jak s IEM začít

První varianta

Prvním a nejjednodušším způsobem je, když na sluchátka přejdou jen členové, u kterých na precizním odposlechu nejvíc záleží. A to znamená hlavně zpěvák, kterému IEM mohou dost zásadně pomoct s intonací, a hlasitý bubeník, který jinak potřebuje svůj pódiový odposlech velmi hlasitý a i tak je pro něj kvůli hlasitosti vlastního nástroje těžké slyšet dobře ostatní členy. Zpěvák si pořídí bezdrátový IEM systém dle svého výběru, bubeník může zůstat u drátových sluchátek. Oba členové na koncertě při zvukovce požádají zvukaře o nějaký poměr nástrojů, který nahrubo doladí tak, aby slyšeli zhruba to, co potřebují. Pokud se zvukovka nemá příliš protáhnout, na nějaké detailnější ladění čas nezbyde, svůj účel však odposlechy splní. Na zkouškách však oba členové budou potřebovat nějak přizvučit zbytek kapely a pomocí mixpultu dotyčné zdroje dostat do svých uší, nebo se musí svého odposlechu mimo pódium vzdát.

Druhá varianta

IEM (bezdrátové) si pořídí každý člen kapely. Vše platí jako v předchozím odstavci, nicméně situace se zvukovou zkouškou začíná být dost zdlouhavá. Zvukař musí nejprve předrátovat své odposlechové cesty do IEM vysílačů jednotlivých muzikantů. Pokud jich má méně než kolik je muzikantů, nedostane každý člen do uší svůj mix dle přání a musí se o něj s někým podělit. Samotná zvukovka pak pravděpodobně bude o dost zdlouhavější, než v případě běžných podlahových monitorů, což není zrovna praktické.

Pokud je na soundcheck omezený čas (což platí na spoustě akcí), musí se muzikanti spokojit opravdu jen s hrubými přáními na zvukaře ohledně poměrů nástrojů. Problém však je, že když máte odposlech v uších, špatné poměry nebo kvalita poslechu vám vadí daleko víc, než když je slyšíte z podlahy z dálky. Sluchátkům navíc neutečete, leda že si je vyndáte z uší, a pak už neslyšíte vůbec nic. Co se týče zkoušení, pokud nemáte jak nazvučit jednotlivé nástroje nebo nevlastníte vhodný mixpult, máte navíc opět smůlu.

Třetí varianta

Dostáváme se konečně ke třetí variantě. K té, která mnoho lidí pochopitelně odradí jak z technických, tak finančních důvodů. Jako jediná vám však poskytne optimální poslech. A když už u toho budete, dost možná rovnou dobrovolnou cestou začnete vylepšovat zvuk, který slyší vaše publikum. Profesionální hudební tělesa obvykle jdou touto cestou.

Tato varianta spočívá v tom, že si každý zpěv a nástroj nazvučíte sami, signály pak posbíráte, jednou cestou je dáte zvukaři a druhou cestou je vedete do mixpultu, ve kterém si každý člen vyladí své poměry víceméně jednou provždy; výstupy pro každého člena pak jdou do jeho IEM vysílače a přijímače. Potřebovat budete vlastní zdroje zvuku (cokoliv akustického vyžaduje mikrofony, elektrické nástroje můžete vést linkou), vlastní kompletní XLR kabeláž pro celou kapelu, splitter, kterým všechny signály zdvojíte (jedny dostane zvukař, druhé jsou pro váš odposlech), digitální či analogový mixpult, kde namícháte odposlechy pro každého z členů, a pak už samotné IEM systémy a obvykle i rack, do kterého to celé namontujete.

Pokud se rozhodne vaše kapela dát dohromady rozpočet na nákup všech těchto součástí a nebojíte se vložit do přípravy celé této chobotnice úsilí a čas (případně pokud máte tým lidí, který to udělá za vás, pak, ale asi tento článek nebudete číst), otevře se před vámi jako před muzikanty úplně nový svět. Dost možná prvně detailně vše uslyšíte. A při hlasitosti dle vaší volby (jinak řečeno, přestanete si tolik ničit sluch). Hlavně však najdete vhodné poměry hlasitostí jednotlivých nástrojů, které zůstanou nastavené v mixpultu. Na koncertě pak jen v případě nutnosti doladíte drobnosti, a může se hrát.

Jak optimalizovat zvuk v IEM

Pokud zkoušíte IEM vůbec prvně, pravděpodobně vás potěší, že slyšíte to, co potřebujete. Zároveň vás však možná o něco méně potěší kvalita zvuku. Důvodů k tomu může být mnoho a v drtivé většině případů půjde o jejich kombinaci.

Zaprvé jde o kvalitu IEM systému

Můžete ho pořídit i za pár tisíc, který svůj účel v zásadě splní, existuje však důvod, proč jsou “průmyslovým standardem” zejména některé modely v cenové kategorii okolo dvaceti tisíc. Rozdíly bývají hlavně v kvalitě přenosu audia (levnější modely často znějí více jako laciné rádio, tedy středově bez detailu v hloubkách a výškách), v množství šumu jdoucího k vašim ušním bubínkům (úplně se mu nevyhnete ani u těch lepších, ale větší množství dokáže velmi rušit), stejně jako v bytelnosti, spolehlivosti a rozšířených funkcích. Jednou takovou funkcí, která dokáže na koncertě “zachránit život” je schopnost naskenovat volné frekvence v éteru, uložit je do několika bank a v případě interference pak jen automaticky přehodit frekvenci. Tuto funkci naleznete u populárních “lepších modelů”.

Zadruhé tu máme kvalitu vašich sluchátek

Dobré špunty k in-earům začínají obvykle okolo deseti tisíc a v případě profesionálních modelů s tvarem na míru dle osobních odlitků uší mohou jít do desetitisíců. Můžete samozřejmě bez obav využít levnější sluchátka, dbejte však na to, aby měly nejméně dva drivery/repráčky a poskytovaly dobré utlumení, na hlasité stage to opravdu doceníte. Ideální je samozřejmě dle možností brzy přejít na custom IEM s odlitky, poskytují největší míru komfortu i utlumení a nevypadávají z ucha. Věřte, že upravovat si polohu sluchátek v uších padesátkrát za koncert není ideální. A pokud se při hraní hýbete, pravděpodobně vás to u mnoha univerzálních modelů nemine. Maximální utlumení custom modelů také může vést k tomu, že nebudete potřebovat nikdy opakovaně ladit poměry nástrojů. 

Třetí bod je zásadní

Bavíme se tu o snímání jednotlivých hlasů a nástrojů v kapele. Cílem tohoto článku ale není vrhnout se do této problematiky do hloubky. Teď pojďme jen na základy.

První věcí je charakter jednotlivých zvuků. Změnu docílíte výměnou nástroje (nebo částí, tedy strun, blan apod.), výměnou mikrofonu či změnou polohy snímání. Pokud vsadíte na léty ověřené zejména dynamické mikrofony pro jednotlivé aplikace, měli byste docílit hezkých zvuků. Nejdražší studiové mikrofony určitě na pódiu nepotřebujete, laciné náhražky známých kousků však dovedou lacině i hrát. Je proto záhodno hojně testovat a dobře zvážit, na čem ušetříte. Motivací vám může být, že zvuky neladíte jen pro svůj poslech, ale stáváte se rovnou architektem toho, co slyší vaše publikum.

Druhá věc jsou pak přeslechy. U hlasité kapely každý mikrofon slyší i jiné zvuky, než ty, k jejichž snímání jsou určeny. Boj s přeslechy je tak trochu alchymie, držte se ale základních pravidel. Snímejte většinu zdrojů dynamickými mikrofony a buďte rozestavěni tak, aby co nejméně mikrofony pobíraly ostatní zvuky. Velmi vám u toho mohou pomoci zpěvové mikrofony s velmi úzkou směrovou charakteristikou (hyperkardioidní apod.), které berou jen v úzké výseči. Musíte se do nich však naučit precizně “trefovat”. Poslední radou je pak ubrání hlasitosti, kde je to jen možné. Zmenšíte tím míru přeslechů. Alternativou je užití různých štítů a plexiskel k izolování jednotlivých nástrojů a mikrofonů. Vůbec nejlepším způsobem je pak minimalizování počtu mikrofonů v kapele, čehož docílíte tím, že poženete co nejvíc signálů linkou (bavíme se tu o DI boxech či o procesorech namísto hlasitých aparátů).

Schéma signálových cest od kapely ke zvukaři a do IEM

Čtvrtým a posledním bodem je processing jednotlivých sejmutých zvuků

Ten můžete využít v rozdílné míře, podle toho, do čeho signály sbíráte (obvykle jde analogový nebo digitální mix, druhá varianta mívá více možností). Nástroje pro práci s dynamikou a frekvenční charakteristikou jsou vaším přítelem při tvorbě srozumitelného mixu do uší. Postupovat můžete podobně jako zvukař ve studiu (předchozí článek zde).

Začněte ekvalizací. U každého zvuku, který nevyžaduje mohutný bas (tedy obvykle vše kromě kopáku, tomů, baskytary a synthů), basy hi-pass filterem nekompromisně ořežte na rozumnou hranici (někde mezi 50 a 200 Hz). Gratulujeme, právě jste se zbavili poloviny “bordelu”. Opatrně učešte i výšky, čímž omezíte zároveň i různé šumy. U středových frekvencí pak doporučujeme zesilováním hledat ošklivá pásma a ta pak lehce redukovat. Pokračujeme gatem, což je váš největší přítel. Zaručí, že každý nástroj uslyšíte pouze v okamžiku, že je na něj hráno. Zbavíte se tím jak všelijakých pazvuků, tak i statických šumů a brumů. Kompresory vám pomohou vyrovnat hlasitosti slabých a hlasitých pasáží, což je pro vyrovnaný a srozumitelný mix v IEM veledůležité. Nestane se vám tak, že bubeník či zpěvák najednou přidají a vy si budete potřebovat snížit hlasitost na přijímači/bodypacku.

Snažte se o kompresi tak akorát, naživo to s ní úplně nepřehánějte, protože s ní zároveň vytahujete i nechtěné přeslechy. Na závěr tu máme časové efekty, jmenovitě delay a reverb. Pokud je máte k dispozici, “vykoupejte” v nich vokály v míře dle vkusu. Většině zpěváků se tak zpívá o mnoho příjemněji. Rada na závěr. Pokud má váš mixážní pult dostatek výstupů, určitě se nebojte sáhnout po stereo odposlechu. Ten vám umožní rozházet jednotlivé nástroje panningem do stran podobně jako na studiové nahrávce, každý zvuk tak uslyšíte mnohem srozumitelněji. Vprostřed navíc zbyde daleko více prostoru pro kick, snare, basu a zpěvy. Výsledkem může být ultimátní srozumitelnost, se kterou máte pocit, že snad ani nehrajete koncert, ale točíte desku. A jistě si dokážete představit, že hrát takto naživo je velmi zábavné.