Jak zkrotit hlasitost na pódiu – procesing zvuku s kartami PreSonus Nekompromisní řešení live i studiového zvuku kapely Define Me

Koneckonců základní domácí nahrávací studio má dnes kdekdo a možnost využít podobné vybavení v tandemu s výpočetní silou moderních laptopů je dalším logickým evolučním krokem, se kterým se dost možná budeme na pódiích setkávat čím dál tím víc. Vidina toho, jak počítač zastoupí spoustu dalšího gearu a vymodeluje zvuk kapely, je lákavá. A co je důležitější, dnes už i reálná. Pokud už jako muzikant máte plné zuby neotesaného zvuku vaší kapely či nespolehlivého slyšení sebe sama ve zkušebně či na koncertním pódiu a máte chuť s tím jít něco dělat, avšak netušíte, jak vlastně jednotlivé stopy v počítači upravit, aby zněly tak, jak potřebujete, další řádky jsou tu právě pro vás. Zaměříme se na to, jak pomocí plug-inů ve vašem DAW ošetřit celý arzenál typické kapely. Tedy bicích, baskytary, kytary, syntezátorů a zpěvů. Tak jdeme na to.

Procesing zvuku snadno a rychle

• EQ – zaměříme se na nejzákladnější a nejdůležitější nástroj k úpravě charakteru zvuku – ekvalizéru
• Konkrétní frekvenční pásma pro jednotlivé nástroje
• Komprese – Článků o kompresi už bylo napsáno spoustu

Úvodem je třeba říct, že rozhodně neexistuje jediná cesta, jak processing zvuků kapely pojmout správně, záleží totiž asi na tisíci faktorů. Na jedné straně tu máme objektivní technická hlediska. Jaký používáme nástroj, jak a jakým mikrofonem ho zvučíme a na té druhé pak subjektivní záležitosti, jako je záměr, žánr či dokonce vkus. Existují však obecně platné rady, jak využitím základních nástrojů pozdvihnout zvuk na novou úroveň. Hovoříme tu jmenovitě o EQ, kompresi, gatu a časových efektech.
Tento článek si však neklade za cíl stanovit jedinou správnou cestu. Jeho smyslem je naopak poskytnout obecné rady, které začátečníkům a středně pokročilým pomohou naskočit do náročného, avšak fascinujícího zvukového vlaku. Na konci trati tu máme skvělý zvuk kapely. Pohodlně se tedy usaďte a můžeme vyrazit.

Nazvučit dobře jak sál, tak i pódium je vždy oříšek. Obzvláště, když architekti a stavaři dřivě ještě nemohli tušit, že budou existovat mnohakilowattové PA systémy. Ale první, co musí být v pořádku, je kapela jako zdroj zvuku. 

EQ

Zaměříme se na nejzákladnější a nejdůležitější nástroj k úpravě charakteru zvuku – ekvalizéru. Vaše kapela by správně měla působit asi jako krásný velký model ze stavebnice Lego. Jako celek by měla po zvukové stránce dělat promyšlený a velkolepý dojem. Kocháme se souběžně krásou celé stavebnice a zároveň máme možnost fascinovaně pozorovat její detaily, jednotlivé části a kostičky. Se zvukem je to stejné. Měl by být velkolepý a srozumitelný zároveň. Pokud by vám metafora Lega snad měla připadat infantilní, popíšeme situaci raději rovnou akusticky.

Aby váš ansámbl mohl dostat posluchače zvukově do kolen, měl by jako harmonický celek zabírat celé frekvenční spektrum od hlubokých subbasů, které posluchač vnímá namísto uší hlavně svým tělem, přes bohaté a čitelné středy, které obsahují většinu důležitého hudebně harmonického obsahu vaší produkce, až po brilantní výšky, bez nichž by vaše hudba působila nezáživně a hrubě. Vtip a zároveň úskalí je v tom, že většina nástrojů, střípky této složité skládačky, přirozeně hraje kromě užitečných frekvenčních pásem i tam, kde to není vhodné. Pokud je vhodně neořežeme, začnou se obrazně řečeno hádat navzájem nebo chcete-li, lézt si do zelí. A vize dobře naolejovaného zvukového soukolí je fuč.

Abychom tomuto stavu zabránili, máme tu právě ekvalizér neboli EQ. Asi neexistuje důležitější nástroj pro obrábění zvuku. Umožňuje nám vyřezat či potlačit nepotřebné složky jednotlivých tracků, díky čemuž ostatní nástroje získají v celkovém zvuku kapely svůj potřebný prostor a mohou tak zazářit v celé své kráse. Pozornější čtenář si povšimne, že zatím mluvíme pouze o ubírání. A je tomu skutečně tak. Doporučujeme se totiž nejprve z osmdesáti procent zaměřit pouze na řezání a potlačování frekvencí (jinak také subtraktivní ekvalizace), které nám samo o sobě umožní vyřešit velkou část možných zvukových problémů. Posilování frekvencí má samozřejmě také své místo, avšak přijde vhod až poté, co si v mixu uděláme prostor a pořádek.

Je veřejným tajemstvím, že vytrénovat ucho tak, aby člověk opravdu dobře slyšel, co dělá, může trvat velmi dlouho. Panika však není na místě, stačí se držet základních pravidel a váš zvuk může prokouknout k nepoznání. 

Možná jste se v minulosti setkali s rozličnými popisy frekvenčních pásem, od standardního výšky, středy a basy, případně s o něco detailnějším subbasy, basy, středobasy, nízké středy, vysoké středy, výšky a vysoké výšky. Všechny tyto popisy jsou pouze snahou uchopit neuchopitelné celé frekvenční spektrum. Odborný fyzikální popis akustiky nechme jiným článkům. Naším záměrem je zde spíš hrubě načrtnout obrysy a umožnit čtenáři představit si každou ze složek zvuku.

Běžný člověk slyší frekvence zhruba (závisle na věku a mnoha dalších faktorech) od 30–50 Hz do 16–22 kHz. Pojďme si nahrubo popsat jednotlivé barvy této celé palety. Upozornění: pokud s níže uvedenými popisy nesouhlasíte a máte rozdílnou zkušenost, je to v pořádku. :) Zvuk je vysoce subjektivní záležitost a každé uši jsou unikátní.

Subbas (20–60 Hz) 

Jak již bylo řečeno, tuto oblast člověk vnímá zejména tělem. V subbasovém spektru je jen málo melodického obsahu, avšak jeho přítomnost je zcela zásadní pro masivní dojem ze zvuku hudby. Zásadní však je, aby subbasové spektrum bylo čisté. Jinými slovy aby v těchto frekvencích hrálo výhradně jen to, co má. K tomuto účelu slouží tzv. high pass filter (HPF), nebo také low cut, tedy frekvenční oříznutí odspodu.

Tuto možnost naleznete u drtivé většiny ekvalizačních plug-inů. Mezi nástroje, které v této části spektra „bydlí“, patří například basový buben (kopák), baskytara (ta by však zde měla být o mnoho střídmější než basový buben a neměla by s ním bojovat, zejména v oblasti 50–60 Hz, kde mívá basový buben svou fundamentální frekvenci) nebo basové syntetizátory (např. Moog či Roland TR–808). Ve spodní části spektra mohou hrát i větší tomy, měly by však pocitově zůstat „nad“ basovým bubnem. Všechno ostatní je však lepší nekompromisně seříznout a do tohoto spektra vůbec nevpouštět. Zkuste to taky a rázem uvidíte, jak se váš sound pročistí.

Basy (60–200 Hz) 

Zde se nachází hudební jádro hluboké složky vaší hudby. Žije zde zejména baskytara, z části i basový buben (zde by měl naopak on „nepřeřvávat“ baskytaru), o něco výše pak hloubky kytar (výrazné hlavně okolo 200 Hz – měly by však obecně zůstat spíše střídmé; elektrická kytara je středový nástroj a baskytara hraje dole prostě líp), tělo dalších bubnů, tedy snare (okolo 200 Hz) a tomy (100–200 Hz), stejně jako tělo zpěvů (Stejně jako u kytar, spíše střídmě. Vokál se spoustou basů zní dobře samotný, ale jen málokdy zlepšuje celý sound kapely).

Středy (200 Hz–2 kHz) 

Už teď jako by z dálky znělo bručení zkušených studiových matadorů: „… jak je možné v odborném článku hodit celé tohle spektrum do jednoho pytle a dávat o něm poučky?“ A není se vlastně čemu divit. Dovolím si však znovu připomenout, že cílem tohoto článku je čtenáře do problematiky uvést a zjednodušit mu její vnímání, nikoli naopak. Pravdou je, že popsat toto pásmo je v krátkém článku zhola nemožné. Pokusíme se jej proto aspoň stručně charakterizovat. Středy samy o sobě znějí nejméně hezky (proto například najdete na spoustě autorádií ekvalizační preset „loudness“ nebo „V“. Tedy vytažené basy a výšky, potlačené středy = bombastičtější zvuk). Každá mince však má dvě strany a pravdou je, že jsou vlastně ze všech pásem nejdůležitější. Obsahují totiž jádro vašeho soundu s nejvíce hodnotnými informacemi. Pokud je odstraníte, hudba mizí a zůstává jen dunění a šelest.

Středy jsou něco jako salát a výšky a basy zas něco jako dresing (doplňte si sem těstoviny a olivový olej, svíčkovou a šest knedlíků, hranolky a kečup, prostě jakékoliv vaše oblíbené jídlo). Protože různá pásma středů mají různé vlastnosti a nesou s sebou různé problémy, zaměřme se na ně skutečně jen stručně. Pásmo 200–400 Hz (středobasy) je jakousi bažinou, která dokáže váš sound takříkajíc umazat a znekonkrétnit, je tedy záhodno kriticky poslouchat a nebát se u jednotlivých nástrojů v tomto pásmu ubrat, pokud je to vhodné. 500–800 Hz jsou takové „středostředy“ a platí pro ně víceméně obecná charakteristika středů výše. Nejsou krásné, jsou však důležité. Nebojte se zde řezat, avšak opatrně a s mírou, raději po ubrání v EQ pak svůj tah vraťte o polovinu. Méně může být více, tak ať nenaděláte více škody, než užitku. Toto spektrum mimo jiné obsahuje jádro hudebního obsahu v elektrických kytarách a zpěvech, stejně jako v dalších nástrojích. O pásmu 800 Hz–2 kHz někteří zvukaři rádi říkají, že obsahuje „srozumitelnost“.

Vysoké středy (2–4 kHz) 

Jde do tuhého. Lidské uši jsou totiž v tomto pásmu nejcitlivější. Tento fakt mu propůjčuje velkou důležitost, avšak obzvlášť u elektrických hlasitých kapel, které používají saturované a zkreslené zvuky (např. u kytar či syntezátorů), je toto pásmo potenciálně i nejagresivnější a nejnepříjemnější pro uši. Až se s ním intimněji seznámíte, budete ho pravděpodobně milovat i nenávidět zároveň.

Co se úpravy týče, velmi dobře zde funguje následující trik. Varování! Zvuk si nejprve nahrajte a pak provádějte tento trik, nezkoušejte ho na živých mikrofonech, jinak vás může čekat ohlušující zpětná vazba. Vytáhněte v EQ velmi tenké pásmo v rozmezí 2–4 kHz a opatrně mu přidejte deset a více decibelů. Chvilku přejíždějte frekvenčně dolů a nahoru (nebo ve spoustě ekvalizérů „doleva a doprava“), dokud neuslyšíte co možná nejodpornější zvuk připomínající charakterem pištění varné konvice. Jakmile ho najdete, šířku pásma co možná nejvíce ztenčete, výběr pak naopak uberte o nějaké 3 dB oproti nule. Vzhledem k tomu, že takových hnusných frekvencí může mít váš nástroj v inkriminovaném pásmu víc (týká se to hlavně elektrických kytar a dalších zkreslených zvuků), můžete postup opakovat. Jakmile si pak srovnáte „předtím a potom“, uslyšíte, že jste svému zvuku vůbec neublížili, pouze už nyní, jak se říká, netrhá uši. 

Nižší výšky (5–8 kHz) 

Toto pásmo jednoznačně spadá pod výšky, avšak vyskytuje se v něm potenciálně opět řada nepříjemných frekvencí. Nechte jej proto žít, jen poslouchejte, zda tu některý abrazivnější nebo chcete-li drsnější nástroj nepotřebuje drobný ořez. V tomto pásmu se vyskytuje brilance většiny vašich zvuků. Karta se zde však obrací. A nyní bychom měli začít omezovat basovější zvuky, tedy používat low pass filter (LPF), nebo také high cut. V živém zvuku může být tohle spektrum například stropem pásma, ve kterém si zahraje baskytara (jako vždy, závisí to na kýženém soundu a žánru). Myslete však na to, že se pomalu dostáváme do opačného konce celého spektra než když jsme byli u subbasů, a platí, že i tohle spektrum by mělo být velmi čisté a přednost bychom v něm měli začít dávat například zpěvům, výškám z kytar nebo činelům, tedy OH (over head) mikrofonům i hi-hatce.

Vysoké výšky (8–12 kHz) 

Dostali jsme se až na samotný vrchol spektra, tedy jeho pomyslnou střechu. Zde se vyskytuje nejvíce brilance a detailů, mělo by však být vyhrazeno už jen několika málo zdrojům zvuku. Kytary je obvykle dobré oříznout dle vkusu někde okolo 8–11 kHz. Výše už neobsahují nic dobrého. Ve jmenovaném spektru by měly žít hlavně činely a zpěvy. Na koncertě však toto pásmo většinou nedostane takový prostor, jako třeba ve studiu. Dokáže totiž být ostré a nepříjemné. Zároveň ho zvládnou správně vyzářit jen kvalitní PA systémy, které obvykle najdete jen na prémiovějších či větších pódiích. Pokud však někdy stojíte na koncertě a libujete si, že kapelu „slyšíte jak z desky“, nepochybně zvukař na toto spektrum myslel a postaral se o jeho vyrovnanost.
Závěrem se v krátkosti zaměříme na rady, jak (subjektivně) ošetřit jednotlivé nástroje, nebo chcete-li zdroje zvuků. S chutí do toho a hodně štěstí a zábavy.

Schéma rozdělení jednotlivých signálů z nástrojů, bicích a zpěvů a jejich propojení s kartami PreSonus Quantum 4848, Quantum 2626 a Digimax DP88.

Komprese

Článků o kompresi už bylo napsáno spoustu, přesto ji však není úplně snadné shrnout. A ještě těžší je ji ovládnout. Pokusíme se tedy rozvířit vody a shrnout základy tak, aby to bylo užitečné. Komprese je v zásadě vyrovnávání signálu. Její původce, kompresor (ať už hardwarový či softwarový) poslouchá signál a kdykoliv přijde signálová špička nad určitou úrovní hlasitosti (stanovenou buď prahem – thresholdem nebo u kompresorů s prahem fixním úrovní vstupního signálu), kompresor špičku ztlumí. Tolik k základnímu principu. Realita je však o něco bohatší a složitější. Kompresory se totiž kromě vyrovnávání používají i z dalších důvodů. Prvním z nich je saturace. Mnohé původní hardwarové kompresory výchozí signál svými komponenty mimo jiné obohacovaly o velmi muzikálně a příjemně znějící saturaci, která zvuk pocitově ohřála, nasytila ho a dodala mu “drive”. Brzy proto tyto mašiny začaly být vyhledávány a využívány možná snad více pro tuto vlastnost než pro samotné dorovnávání hlasitosti. Druhým aspektem je něco, co se týká spíš studiové práce a čemu mnozí říkají “předozadní stereo”. Některé kompresory totiž umějí dostat dotyčný zvuk pocitově “více dopředu”. Jde o psychoakustický efekt, který však dokáže v hustém mixu udělat skvělé věci, například se zpěvem. Nástroje najednou získávají svůj kýžený prostor v mixu. A pokud předozadní stereo dokážete selektivně využít, můžete skladbě dodat 3D hloubku.

Třetí důležitou věcí je fakt, že různé kompresory pracují různě – a hodí se tak pro různé věci. Nejlépe uděláte, pokud si kompresory ve svém arzenálu projdete, otestujete na různé zdroje a zapíšete si, co slyšíte, že se zvukem ten či onen kompresor provádí – jestli barví nebo je transparentní, jestli posouvá zvuk vpřed nebo dojem nemění, jestli je rychlý nebo pomalý – a pracuje tak spíše s momentální mikrodynamikou (rychlý) nebo s dlouhodobým průběhem hlasitosti. Docílíte tak nejlepších výsledků a budete příště vědět, co děláte.

Pro zjednodušení je zde máte krátký přehled různých druhů kompresorů: dělí se v základu na VCA, OPTO, VARI-MU a FET. VCA bývají rychlé, lineární a transparentní. Jsou tak perfektní pro narovnání různých krátkodobých špiček bez zásadního ovlivnění charakteru zvuku. Kompresory OPTO bývají naopak nejpomalejší, hodí se proto na celkové dlouhodobé vyrovnávání makrodynamiky vaší stopy. Zároveň také často signál obvykle zkreslují a barví – zda danému zvuku získaná barva sluší je individuální. Kompresory VARI-MU jsou ceněné pro svou barvu a pro svou nelineární reakci na různé úrovně signálu, často se jedná o kompresory masteringové. Kompresory FET jsou bleskurychlé, úroveň komprese se u nich řídí citlivostí na vstupu (input), mívají tendenci zvuk pocitově posouvat dopředu a dodávat mu citelnou údernost. Jsou proto populární například na bicí či zpěv. 

Na závěr se podíváme na nejtypičtější ovládací prvky kompresorů a na to, jak se v nich neztratit. První a hlavní věcí, která vás bude zajímat, je úroveň komprese. Nastavit ji jde závisle na zmiňovaném kompresoru buď upravením prahu (threshold) nebo v případě kompresorů s fixním prahem upravením vstupní hlasitosti (input). Pak tu máme attack, tedy čas, za jaký kompresor začne pracovat v milisekundách a release, za jak dlouho se komprese vrátí na nulu. Různé zvuky a různé úmysly vyžadují různá nastavení. Velmi krátký attack ztlumí nástup zvuku (transient) a zvuk tak zploští. Pokud tedy chcete vstup nepoškodit a zůstat v rámci možností transparentní, pečlivě poslouchejte a zvolte takovou hodnotu, která do uší štípající transient nechá na pokoji a umožní kompresoru reagovat až po jeho průběhu. Výrazné zploštění může mít své místo, pokud to však s ním v rámci různých prvků v mixu přeženete, vysajete z něj život. Kratší release bývá transparentnější a delší zas prodlužuje sustain, důležité ale je opět naslouchat a pokud to není cílem, vyvarovat se slyšitelného “pumpování” To může vznikat, když kompresor redukuje znatelnější množství decibelů a při krátkém release se příliš rychle vrací na nulu. Ratio pak značí poměr, kolikanásobně se signál nad prahem ztlumí.

Zní to složitě? Není. Pro velké zjednodušení dejme tomu, že váš signál má 15 dB a v úrovni 5 dB začíná kompresor reagovat. Při poměru 2:1 se zbylých 10 dB zredukuje o polovinu, tedy na 5 dB. Výsledný signál tedy bude mít 10 dB, při použití většího poměru pak méně, na spodních 5 dB kompresor nereaguje. Důležité je opět hlavně důsledně poslouchat, zda kompresor dělá, co od něj chcete, a zda výsledek zní zvukomalebně a vyrovnaně. Sidechain pak může kompresoru říct, aby při své práci reagoval na odlišný signál, než se kterým sám pracuje. Interní sidechain umožňuje například omezit frekvence, které kompresoru říkají, co má dělat.  Například když nechcete, aby kompresor reagoval na kopák u bicích. Externí sidechain pak umožňuje řídit kompresor úplně odlišným signálem. Například když chcete, aby basa “uhýbala” kopáku redukcí pár decibelů pokaždé, když buben zazní, nebo když chcete, aby se ztlumila hudba v okamžiku, kdy někdo hovoří.

Věříme, že vám tento text přinesl vědomosti z malinko jiného úhlu než jiné články. Komprese je jedním z nejdůležitějších nástrojů v audiu a pokud ji chcete využít a ovládnout, důležité je nebát se, poslouchat, experimentovat a trénovat uši. A na závěr. Pamatujte, že pokud ji používáte v rámci koncertního hraní nebo zvučení, šetřete s ní daleko více než ve studiovém prostředí. Přehnanou dynamickou redukcí signálu byste si totiž snadno mohli vyrobit problémy se zpětnou vazbou, přeslechy a brumy. Hodně štěstí!