logo Disk

Jak zkrotit hlasitost na pódiu se zvukovými kartami PreSonus Nekompromisní řešení live i studiového zvuku kapely Define Me

Pokud jste sledovali na YouTube videosérii o využití nízkolatenčních zvukových karet PreSonus nové generace k živému hraní, možná i vás zaujala možnost využití počítače k úpravě jednotlivých zvuků umělce či kapely v reálném čase, čtěte dále. 

Kategorie: Pódium
DISK | 16. června 2022

Koneckonců základní domácí nahrávací studio má dnes kdekdo a možnost využít podobné vybavení v tandemu s výpočetní silou moderních laptopů je dalším logickým evolučním krokem, se kterým se dost možná budeme na pódiích setkávat čím dál tím víc. Vidina toho, jak počítač zastoupí spoustu dalšího gearu a vymodeluje zvuk kapely, je lákavá. A co je důležitější, dnes už i reálná. Pokud už jako muzikant máte plné zuby neotesaného zvuku vaší kapely či nespolehlivého slyšení sebe sama ve zkušebně či na koncertním pódiu a máte chuť s tím jít něco dělat, avšak netušíte, jak vlastně jednotlivé stopy v počítači upravit, aby zněly tak, jak potřebujete, další řádky jsou tu právě pro vás. Zaměříme se na to, jak pomocí plug-inů ve vašem DAW ošetřit celý arzenál typické kapely. Tedy bicích, baskytary, kytary, syntezátorů a zpěvů. Tak jdeme na to.

Hlasitost na pódiu

Pokud máte kapelu, už jste to jistě někdy řešili. Bubeník hraje na svůj nástroj tak nahlas, že byste v jeho bezprostřední blízkosti moc dlouho nevydrželi. Kytarista má svůj stowattový lampový aparát “vytavený”, protože “jenom tak hraje dobře”. Zpěváci si právem stěžují, že se dostatečně neslyší z podlahových odposlechů, a při snaze to zvrátit jim mikrofony nesnesitelně vazbí.

zvukař? Na toho mají všichni pifku tak nějak dopředu, když vidí jeho nepříliš nadšený výraz. Už jen stačí, aby zazněla památná věta “až přijdou lidi, bude to snad hrát líp”, a válka zlých pohledů může začít; proklínaný zvukař je v tom však často nevinně, protože do vlastních řad pálí nevědomky sami muzikanti. Vítejte na zvukovce, třeba v malém klubu.

Technologie se o něco posunula, kytaristi a basáci dnes často již spoléhají na digitální řešení, která znějí mnohem lépe než před pár lety, a část problémů se tak v některých případech řeší sama. Stejně ale nikdy není pozdě, aby se zodpovědný muzikant konfrontoval s realitou a zamyslel se nad některými univerzální otázkami. Konkrétně “jak nahlas je příliš” a “co můžu udělat pro to, aby má kapela zněla lépe”?

Tenhle článek je soupisem zkušeností a rad, které vedou k lepšímu zvuku a potažmo i lepšímu zážitku obecenstva z vašeho koncertu. Nejsou krédem, kterým by se snad bylo zapotřebí bezvýhradně řídit – zkuste je však brát jako seznam rozumných inspirací. A jako u všeho – pokud se inspirujete alespoň částí z nich, posunete svůj koníček na lepší úroveň. Záleží jen na vás, jestli je to pro vás důležité. Hodně štěstí!

Sami to znáte, když se do toho bubeník na pódiu opře, tak to všichni ostatní musí pořádně otavit :-) A co na to zpěvák. To se radši ani neptejte.

Pravidlo 1

Krvácení z uší nebývá příjemné snad ani pankáčům

Alespoň pro většinu lidí toto pravidlo platí. Vysoká hlasitost bývá mytizovaná i démonizovaná zároveň. Část muzikantů (i fans) má extrémně hlasitý hluk za své krédo. Bez něj to prostě není rock’n’roll. Samozřejmě mají tito lidé určitou pravdu a ano, je to i otázka žánru. Pak je tu ale tichá většina, která si přišla na koncert poslechnout vaši kapelu a chce rozumět tomu, co slyší. A hlavně si váš koncert chce prostě užít.

Pokud se zamyslím nad tím, jakou poznámku na zvuk jsem nejčastěji osobně slyšel po svých pár stovkách odehraných koncertů od fans nebo přátel, bylo by to asi toto: “… bylo to super, ale hrozně nahlas, bylo těžké celý set vydržet…” Sám jsem dřív tak trochu proklínal nejrůznější zvukaře, ale časem mi chtě nechtě došlo, že chyba byla vždy i na naší straně barikády.

Zjednodušeně řečeno – zvuk je fyzika a platí pro něj jednoduchá, nezvratná pravidla. Kytaristé, zkuste si odehrát celou zkoušku s hlavou v úrovni vašich reproduktorů na vaši oblíbenou hlasitost. Bubeníci, zkuste si sednout metr od sebe za bicí soupravou (vtip, ale přece) a užít si celý set. Spojte tyhle dvě zkušenosti a právě jste se nevědomky vcítili do kůže vašeho fanouška v první řadě.

Jak z toho ven? Kytaristé. Uberte hlasitost. Jestli máte lampový aparát, ano, pravděpodobně hraje lépe víc nahlas, ale vaše obecenstvo víc ocení příjemnou srozumitelnost celé kapely a zachování zdravého sluchu než saturaci vašich koncových lamp. Basáci. Hrajte jen tak nahlas, kolik je za potřebí. Bubeníci. Zamyslete se nad tím, jestli jsou vaše činely a vaše technika hry na ně to pravé ořechové.

Pravidlo 2

Zvukař obvykle slyší něco jiného, než vy

I když se tohle paradigma s popularizací domácích studií pomalu posouvá, hodně muzikantům to pořád nedochází. Jak obvykle posloucháte svůj nástroj? Pravděpodobně z metru, dvou, mimo osu agresivních směrových frekvencí. Dáváte si proto instinktivně záležet na tom, aby zněl dobře právě v takové situaci. Jak jde ale zvuk vašeho nástroje do zvukařova pultu a pak do uší vašich fans? Mikrofonem, který má charakter odlišný než vaše ucho a zblízka, kdy vše zní úplně jinak. Kytaristi, vy to můžete nahrubo “prubnout” zhruba tak, jako v předchozím odstavci. Dejte si hlavu k reproboxu (opatrně) a poslechněte si tu ošklivost. Nějak tak slyší vaši kytaru mikrofon. Jak z toho ven?

Krok jednanastavte si korekce na aparátu a celý řetězec tak, abyste zněli optimálně z boxu zblízka a napřímo. Pokud stojíte dva metry od reproboxu, který vám hraje “do nohou”, nepočítá se to.

Krok dva – pořiďte si vlastní mikrofon, zajděte ke kamarádovi do studia, najděte s jeho pomocí ideální pozici mikrofonu vůči reproduktoru a zaznamenejte si ji nálepkami přímo na reprobox. Mikrofon se svým boxem si vozte na všechny koncerty a sami se s ním zvučte (tenhle bod bývá přehlížený, ale je to to nejlepší, co můžete pro svůj zvuk udělat).

Krok tři – opakování je matka moudrosti – nehrajte nahlas jako na stadionu. Je to super, ale jen pro váš pocit – méně už pro dobro celku. Vážně, věřte mi. Pokud všechno selže, pořiďte si jiný zesilovač, ač to může bolet finančně i jinak. Basáci, snímat reprobox mikrofonem je fajn, ale nic nedá zvukaři tolik čistoty a flexibility, jako DI. Pořiďte si fajn DI box a spolu s kvalitním nástrojem máte vyhráno. Bubeníci, ať už máte při hraní ucpané uši nebo nikoli, určitě jste zvyklí slyšet kolem sebe spoustu činelů a máte to tak rádi. Abyste však zněli dobře ven, měly by vaše činely znít velmi výrazně slaběji než vaše bubny. Snažte se tomuto ideálu alespoň jít naproti úpravou techniky nebo volbou vhodných plechů, které úplně “nezabíjejí”.

Na festivalech je pěkný kvapík, takže není žádný čas zkoušení a hraní si s hlasitostmi. Polepky se značkou polohy jsou jasná volba.

Pravidlo 3

Bubeník udává celkovou hlasitost

Dejme tomu, že je bubeník velmi hlasitý – často tomu tak bývá. Co obvykle udělají hráči na strunné nástroje? Zesílí se natolik, aby se slyšeli srovnatelně nahlas. Pořádný hluk je na světě. Nebudeme si nic nalhávat, tenhle harmonický kravál spousta z nás miluje. Problém však nastává na menších a středních pódiích. Zejména pak v místnostech, které nejsou skvěle akusticky řešené. Jinými slovy, drtivá většina klubů u nás i v zahraničí. Takovou hlasitost prostě už v základu nelze korigovat, o to hůře, že místnost mívá dunivou frekvenční charakteristiku a dlouhatánský dozvuk.

Zvukař pak mívá se svým PA systémem jen dvě možnosti. Pokud z pódia zníte organicky spíše dobře, snaží se ve velkých reproduktorech akcentovat důležité části, které samotné není dostatečně slyšet. Pokud pak zníte objektivně spíše špatně, bude se situaci snažit zachránit tím, že vás nejdřív požádá o ztlumení, a když to nezabere, pokusí se vás pomocí PA “přeřvat”.

Extrémní hlasitost je na světě. A málokdy zní skvěle. Zpěváci na danou situaci takřka vždy zareagují prosbou o “víc mě” do odposlechu a bordel na pódiu začíná být ze všech stran neúnosný, mikrofony vazbí a berou tolik nežádoucí přeslechy, že zvukařovy zásahy začínají být značně omezené nekompromisní fyzikou.

Organická řešení – jiná technika hry, jiná bicí souprava, případně aspoň méně výrazné činely. Kontroverzním řešením, které problém řeší jen částečně a mnohým právem vadí je plexisklo kolem bubeníka.

Nejlepší, avšak náročnější řešení. In-ear monitory pro celou kapelu. Každý z muzikantů se uslyší nezávisle na bicí kanonádě za zády. Zvukař pak zbytek kapely přizpůsobí hlasitosti bicích. Výsledek bývá skvělý, ne-li ideální.

Pravidlo 4

Přeslechy existují. I když o nich nepřemýšlíte, jsou zásadní problém

Zpěváci, zamysleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že stojíte metr před bicí soupravou a váš mikrofon bere pouze váš hlas? Slovy jedné internetové osobnosti: “… akorát že vůbec.” Stačí, abyste se malinko vzdálili, a z vašeho zpěvového majku se stává ošklivě znějící zesilovač na cokoliv, na co zrovna z dálky míří.

Nežádoucím zdrojům zvuku navíc cesta do vašeho mikrofonu trvá oproti dedikovaným mikrofonům déle. Zvuk je snímaný s fázovým posunem. Jakmile se tyto dvě verze toho samého (originální snímaný zvuk a nežádoucí ze zpěvového mikrofonu) setkají u zvukaře, začnou se navzájem náhodně frekvenčně ”okusovat” (zájemci si mohou vygooglit “comb filtering”), čímž váš zpěvový mikrofon začne vlastně aktivně kazit zvuk nástroje, který nevědomky duplicitně snímáte. Zvukař pak bojuje nejen s nekontrolovaným dalším zesílením, ale i s tímto nežádoucím jevem.

Zpívá vás v kapele víc? Problémy si můžete vynásobit. A pak se divíme, proč si fans občas stěžují, že nebyly dost slyšet zpěvy. Zvukař prostě nedostal jinou možnost, než zpěvové mikrofony potlačit. O použití kompresoru na váš hlas, což by jinak bylo skvělé, si navíc může nechat zdát. Jak z toho ven? V první řadě je potřebí si říct, že přeslechy jsou realita, která tu bude vždy. Mělo by nám však jít o jejich omezení na únosnou míru. To, co nám opět pomůže nejvíc, je jakýmkoliv způsobem snížit hlasitost na pódiu, to pomáhá nejvíc. Druhou optimalizací je výběr správných zpěvových mikrofonů jak podle recenzí konkrétních typů, tak podle směrové charakteristiky. Různé mikrofony umějí různě intenzivně potlačovat hluk, hlavně mimo osu snímání a nejvíce tomuto pomáhá hyperkardioidní charakteristika. Budete ale muset zároveň přizpůsobit techniku zpěvu a zpívat napřímo. Jinak nebudete slyšet. Třetí optimalizací je strategické umístění zdrojů zvuku na pódiu.

Snažte se představit si přímky směru snímání mikrofonů. A pokud možno jim nedávejte další zdroje zvuku do cesty. Snažte se hlavně co nejvíc vyhnout bicí soupravě. Agresivní činely ve zpěvových mikrofonech jsou jedním z nejhorších zvukových neduhů hlavně rockových koncertů. Všechnu snahu ničí a jen těžko se s nimi dá něco dělat.

Kdyby to byl jeden rack, pěkně bychom se prohnuli. Takhle se to dá unést, a je tam úplně všechno co potřebuje pro náš zvuk. 

Pravidlo 5

Digitální řešení se často hodí víc

Analog je rock’n’roll, digitál je sterilní. Na každém šprochu pravdy trochu a svým způsobem jde dát odpůrcům čipů za pravdu. Hlasité bicí jsou prostě hlasité bicí. Voňavé vytavené lampové aparáty mají své kouzlo. A akustický tlak a špetka chaosu jsou něčím, co na koncertech máme tak rádi. Pokud jste ale dočetli až sem, pravděpodobně se snažíte zlepšit kvalitu své produkce a umíte se tak na věc podívat malinko víc pragmaticky. Jde totiž o to mít obojí.

Bubeníci – je to kontroverzní, ale jak už bylo řečeno, výběr méně výrazných a méně hlasitých činelů může celé věci pomoct. A pokud se nebojíte experimentů a investic, elektronické bicí dokážou navzdory všem předsudkům udělat hotové zázraky. V době, kdy velká spousta žánrů zní velmi zprocesovaně a vzdáleně přirozeným zvukům nástrojů, jde o logický krok. Zatím spíše vzácněji k vidění vzhledem k předsudkům, odlišnému hernímu feelingu a vyšší pořizovací ceně kvalitních modelů.

Progresivní hráči se pravděpodobně postarají o to, že v budoucnosti budeme potkávat elektronické bicí na pódiích daleko častěji a nebudou brány za takovou anomálii. Navíc můžete mít reálné korpusy. Vypadají pak jako skutečné bicí. Naprosto pochopitelně taková věc není pro každého, ale věřte nevěřte, může to být skvělé.

Kytaristi – pokud vám jde o dobro celku, digitál je dneska cesta, ať se vám to líbí nebo ne. Fractal, Kemper, Neural – všechny tyto a další značky vám dají dokonalé zvuky, pokud jich umíte docílit, a to bez šílené hlasitosti. Chce to jen know how a trpělivost. Pokud chcete za sebou mít box, v pořádku, rozvětvete signál a pořiďte si rozumně hlasitý zesilovač čistě na váš monitoring na pódiu. Zvukaři pak dejte hotový zvuk linkou, a máte o mikrofon a tedy o přeslechový problém míň. A pokud trváte na lampě, hrajte rozumně nahlas vůči prostoru, kde hrajete. A nebo si pořiďte výkonovou brzdu.

Pravidlo 6

In-ear monitory jsou řešení

Poslední sekci by bylo možné začít podobně jako tu předposlední. Je něco úžasného na pobytu v super hlasitém klubu nebo ve zkušebně. Máloco vás naplní takovou energií, alespoň tedy prvních pár minut, než se u citlivějších jedinců dostaví bolest hlavy nebo pískání v uších. IEM monitory tuto radost bohužel nebo bohudík u muzikantů úspěšně eliminují. Výčet jejich výhod však potlačení živého feelingu bohatě kompenzuje. A kdo je zkusí, jen málokdy se vrátí ke starým způsobům.

Hlavním cílem in-ear monitorů je umožnit, abyste se skvěle slyšeli a abyste kvůli svému koníčku nepřišli o sluch. Pokud se pro ně v kapele rozhodnete, ocitnete se pravděpodobně před celou řadou frustrací a výzev.

Zaprvé, začnete chtít mít možnost si přizpůsobit poměry všech nástrojů a zpěvů. To vás postaví před nutnost nákupu veškerých mikrofonů, kabelů a také mixpultu. Zadruhé, dost možná uslyšíte, o kolik hůř zní většina vašich zdrojů zvuku, než jste si mysleli. Zatřetí, rázem uslyšíte každý falešný tón a každou chybu. Pokud se však kousnete a začnete na nedostatkách pracovat, pro vaši kapelu to bude jako skupinová terapie, která vás posune jako nic dalšího. Troufnu si tvrdit, že vaše proměna bude asi natolik výrazná, že si jí vaši fans na sto procent všimnou. Na první problém totiž zareagujete tak, že se technicky vybavíte a na každém koncertě budete soběstační. Na druhý problém zareagujete tak, že začnete jednotlivé zdroje optimalizovat tak, aby sloužily celku. Na třetí pak zareagujete tak, že budete hrát a zkoušet tak dlouho, dokud muzikantské nedostatky nevychytáte. Uslyšíte se konečně skvěle, dril tak bude daleko snadnější a účinnější.

IEM však nejsou jen o slyšení sebe sama. Jakmile díky nim eliminujete potřebu dorovnávat hlasitosti všech nástrojů nejhlasitějšímu akustickému nástroji, tedy bicím, a zároveň odstraníte doplňkový hluk z podlahových monitorů, razantním způsobem uberete množství přeslechů na pódiu. Každý z mikrofonů začne daleko víc pobírat jen to, k čemu je určený a zvukař bude mít najednou s čím pracovat. Ušní odposlechy se proto projeví nejen na vašem komfortu a kvalitě vašeho výkonu, ale zároveň se stanou zásadním prostředkem k vyčištění a proměny výsledného zvuku, který slyší vaše obecenstvo. Není proto divu, že s nimi funguje čím dál tím více menších hudebních formací. Nuže, zvážíte to i vy?

Takhle to na  pódiu vypadalo dříve, takže k problémům se zvukem ještě přibylo zvukařům na konci kšeftu rozmotávání vetřelce :-) 

Slovo závěrem

Byli jste někdy na koncertě vaší oblíbené “velké” kapely a nestačili jste se divit, jak je možné, že je celá produkce masivně hlasitá, ale zároveň krásně srozumitelná a čistá? Bohužel na tuto odvěkou otázku není jednoduchá odpověď, máme pro vás však odpověď o něco rozsáhlejší. Vždy jde o celý řetězec: skvělí muzikanti, skvělé nástroje, skvělé generátory zvuku, skvělé snímání, skvělý pult, skvělý zvukař, skvělé PA. A teď ta dobrá zpráva. Zlepšete kteroukoliv část tohoto řetězce a bude z vás lepší kapela. Ještě jednou tedy, hodně štěstí a hodně radosti z hraní.

Líbí se Vám tento článek? Pošlete ho dál!
Přečtěte si také další související články:

Komentáře