Je třeba podotknout, že pracovní náplň zvukaře v divadle je značně rozsáhlá a je třeba ovládat všechny druhy práce se zvukem. Od zvukového záznamu, tedy práce v nahrávacím studiu, přes jeho editaci, tedy střih, mix amastering až po vlastní odbavení divadelního představení, a to ať již se jedná o reprodukovaný zvuk, kdy je nutné nejen sledovat průběh představení a spouštět scénickou hudbu a zvukové efekty na předem domluvených místech textu scénáře nebo na smluvená gesta či akce na jevišti, ale i pružně reagovat v dalších reprízách na jeho vývoj, a tak přizpůsobovat třeba hlasitost právě dané situaci na jevišti.
Pro časopis Muzikus napsal Petr Stříbrný
Stále častěji i v klasických divadlech dochází k využívání živých produkcí scénické hudby ve spojení s přizvučením herců bezdrátovými mikrofony, takže i tuto techniku musí divadelní zvukař ovládat. V operních představeních je nutno nasadit zvuk dle klavírního výtahu daného díla, tedy samozřejmostí by měla být i schopnost číst notový záznam.
Jelikož by tento článek měl ve zkratce popsat vývoj a využití divadelního odbavovacího softwaru, zaměřme se právě na reprodukční přístroje používané v divadelním provozu a pojďme se podívat trochu i do historie.
Vývoj odbavovacího software Colosseum se nezastavil, a tak byl i přejmenován na SceneFlow a nyní existuje ve verzích SceneFlow Pro (maximální síťová verze se záložním systémem, až čtyři osmikanálové přehrávače (+ spot player), SceneFlow Classic (verze pro lokákní provoz na jednom PC, až čtyři osmikanálové přehrávače (+ spot player), SceneFlow Express (základní verze pro lokákní provoz na jednom PC, dva dvoukanálové přehrávače (+ spot player) a SceneFlow Demo (stejné vlastnosti jako verze Pro, ale nelze načítat ani ukládat představení, šum na výstupu po půl minutě).
Když pomineme úplné začátky reprodukovaného zvuku v divadelním představení, kdy bylo běžné použití gramofonových přístrojů a komerčních cívkových magnetofonů, dostáváme se k cívkovým magnetofonům studiovým, které ovládly divadelní zvukové režie a studia na dalších třicet let. Objevují se studiové magnetofony Jansen, později byly vystřídány převážně magnetofony Studer, kterými byla vybavena i většina studií rozhlasových. Z tehdejšího socialistického tábora stojí za zmínku magnetofony Mechlabor z maďarské provenience.
Maďarský magnetofon Mechlabor STM-610
Abychom ocenili přednosti počítačového programu pro odbavení zvuku v divadlech, projděme v několika řádcích chronologicky práci na přípravě zvuků do divadelního představení, tak jak se postupně vyvíjela i reprodukční technika. Začněme tedy právě u cívkových magnetofonů.
Příprava vysílacího pásu pro jednotlivá představení vyžadovala poměrně značné množství času. Když pomineme vlastní záznam scénické hudby ve studiu, máme k dispozici magnetofonový pás, který bylo dobré zkopírovat na pás pracovní, aby byl zachován originál pro případ zničení vysílacího pásu. Toto se dělo samozřejmě v reálném čase. Po té následoval výběr dalších zvukových efektů a vlastní „rozstříhání“ pásu, kdy se mezi jednotlivé zvukové záběry vkládal tzv. blank, který je od sebe odděloval a sloužil pro orientaci při vyhledávání jejich začátků a konců. V případu nutnosti začlenění dalších hudebních či efektových záběrů do vysílacího pásu se to dělo opět mechanicky, vložením příslušného kusu magnetofonového pásu s daným záznamem na patřičné místo. Takto vznikl během zkouškového období celý vysílací pás.
Odbavování zvukových příspěvků do divadelní inscenace pak probíhalo zpravidla ze dvou až tří magnetofonů. Jednak z důvodů možnosti prolínání jednotlivých záběrů, dále pak z důvodů hraní rychle po sobě jdoucích záběrů, kde bylo nutno počítat s dojezdem pásu, a dále také pro možnost hrát do rozdílných prostor divadla. Zvukový záznam používaný v divadelní praxi do osmdesátých let minulého století byl výhradně monofonní, s příchodem magnetofonů Revox a Studer od osmdesátých let i stereofonní. S pozdějším rozšířením vícekanálových magnetofonů se ojediněle používala i efektní vícekanálová reprodukce. Zvukový záznam do jednotlivých stop musel být předem dobře naplánován, aby jak časově, tak i prostorově vyhovoval zamýšlené představě inscenátorů. S využitím více magnetofonů vyvstala potřeba dálkového startu a zastavení strojů, aby měl zvukař volné ruce pro mixování zvuku na mixážním pultu. Z rozhlasových vysílacích pracovišť byl tedy přebrán tzv. mixingový start, kdy při vyjetí mixingu došlo k rozjezdu magnetofonu a při sjetí k jeho zastavení. Později byl do dráhy pásu začleněn optočlen, který se staral o automatické zastavení pásu před reprodukční hlavou, bez nutnosti přesného sjetí mixingu. Kapacita jedné plné cívky byla, při rychlosti posuvu pásu 38 cm/s, zhruba 45 minut zvukového záznamu, takže na některá představení bylo třeba cívek více a bylo je nutno například o pauze na magnetofonu vyměnit. Rychlost přetáčení a s tím spojené hledání potřebných zvuků na zvukovém pásu bylo poměrně zdlouhavé a pro divadelní provoz, hlavně ve zkouškovém období, značně limitující.
Koncem osmdesátých let začínají být dostupné digitální magnetofony R-Dat. Postupně pronikaly i do divadelních zvukových režií. Když nebudeme brát zřetel na jejich hlavní přednost, a to podstatné zvýšení kvality reprodukovaného zvuku, bylo dalším přínosem právě rychlejší převíjení a vyhledávání jednotlivých příspěvků pomocí ID značek. Již nebylo nutno přesně časovat délky záběrů, ale stačilo pouze umístit značku na potřebné místo v modulaci. Vložením značky Skip, se po nalezení této značky pásek automaticky převinul na další značku Start ID. Tyto funkce umožňovaly zvukaři pružně reagovat na požadavky režiséra při zkouškách a velmi usnadňovaly vlastní odbavení představení.
Kapacita se sice zvýšila až na možných sto dvacet minut a značně objemná magnetofonová cívka se zmenšila do malé kazety, nicméně záznam probíhal neustále v reálném čase a editace na samotném magnetofonu nebyla prakticky možná. Všechny zvukové záběry musely být editovány mimo „R-Datku“ a po té do ní nahrány. Případné vložení další skladby do již nahraného pořadí znamenalo přehrát od vložené skladby všechny další, které již jednou na kazetě byly zaznamenány. Pro potřebu vícekanálového zvuku byly k dispozici magnetofony pracující s videokazetami V8. Záznam na ně byl obdobný jako u analogových vícestopých magnetofonů. Další značnou nevýhodou R-Datek bylo prodlení mezi vlastním startem a praktickým spuštěním reprodukce, které se pohybovalo něco kolem jedné vteřiny. Obzvláště v případě přesného sesazení zvuku s akcí na jevišti přinášel tento handicap zvukaři nejednu horkou chvilku. Uvedením na trh datových magnetofonů s vyrovnávací pamětí byla tato nevýhoda eliminována.
DATka Sony DT-90
Magnetofon R-Dat Tascam DA-30
Netrvalo dlouho a přišlo na trh nové záznamové a reprodukční médium - MiniDisc. Minidiskové přehrávače se na dlouhé roky staly, hlavně pro divadla, nepřekonatelnými. Spojovaly v sobě všechny funkce, které byly pro divadelní „zvukařinu“ ideální. Drobný střih se dal provést přímo na minidisku. Funkce A-puse, A-Cue zaručovaly přesné zastavení na začátku dalšího tracku. Použití navigačního kolečka zase okamžitý skok na další skladbu. Profesionální přístroje disponovaly portem pro dálkové ovládání, které, obzvláště ve spojení s mixingovým startem (stopem), umožňovalo ve zlomcích sekundy přípravu dalšího tracku k následnému spuštění. Tímto opět odpadla nutnost časovat přesně délku záběrů. Možnost přehazování pořadí skladeb a vkládání nových byly funkce, které nesmírně urychlily a usnadnily práci s přípravou zvukových čísel do představení. Kapacita disku byla ve dvoukanálovém režimu až 80 min. Jediným a stále limitujícím faktorem bylo nahrávání jednotlivých zvukových záběrů v reálném čase.
V druhé polovině prvního desetiletí nového století začaly přicházet zprávy o ukončení výroby minidisků. Vyvstal problém, čím tento přístroj nahradit. Jedno z řešení bylo použití CD přehrávače s A-Pauzou. Ale byl by to vlastně krok zpět. Jakákoliv editace byla nemožná. S každou změnou v pořadí skladeb bylo nutno vyrobit nové CD. Další z možností bylo využití přehrávače s výměnnými flash kartami. Tady byl však v tehdejší době nepoměr kapacita/cena a servisní možnosti byly obdobné jako u CD. Také se projevovala značná nespolehlivost těchto karet.
Nabízelo se však médium, které bylo dostupné cenově a vyhovovalo i dostatečně velkou kapacitou pro zvukové nahrávky. Tímto médiem byl počítačový hard disk s velkou kapacitou a při vhodné konfiguraci i se značnou spolehlivostí. Vize „audioserveru“ s uloženými zvukovými efekty a zvukovými nahrávkami scénické hudby do jednotlivých představení a možnost jejich okamžitého importu do počítačového přehrávače byla fascinující. Nyní bylo potřebné najít software, který by toto umožňoval a který by splňoval potřeby pro odbavení zvuku v divadelním provozu. Musíme vyloučit běžné počítačové mediální přehrávače, které nebyly pro divadelní odbavení zvuku vůbec vhodné. Na trhu byl program německé firmy Eventdrive, který tyto požadavky prakticky splňoval, ale nevýhodou byla značná cena softwaru. Koupě programu byla dokonce vázána na nákup hardwaru.
Proto byla oslovena tuzemská firma Disk Multimedia, která se zabývá mimo jiné i vývojem audio aplikací pro zpracování zvuku. Naskytla se možnost vyvinout program vyhovující zvukovým potřebám v divadle a moci ovlivnit jeho vývoj podle zkušeností ze zvukařské praxe. Zadání bylo v prvopočátku následující: Vytvořit software, který by byl nenáročný na hardware, jednoduchý na ovládání a měl v sobě začleněny všechny výhody minidisku. Další podstatnou podmínkou byla cenová dostupnost produktu i pro méně movitá divadla. Vývoj započal v roce 2007.
Screen Colossea ve vývojové fázi v roce 2007
Samozřejmě že využití počítače umožnilo rozšířit možnosti nového přehrávače o další řadu funkcí, které zrychlily a usnadnily práci zvukaře. Také počet přehrávaných kanálů mohl být navýšen ze dvou na několikanásobně více. Nakonec se pro praktické využití v divadelním provozu tento počet ustálil na osmi kanálech. V začátcích vývoje docházelo k neustálým konzultacím a testování základního softwaru. Postupně do něj byly implementovány všechny funkce, které vyplynuly ze zkušeností a potřeb zvukařů v divadle. Později byl vylepšen i grafický design.
Dalším krokem po odladění funkcí byl vylepšený design
Ukázalo se, jak důležitá je přímá komunikace mezi vývojářem a uživatelem. Než bylo možné použít software v ostrém provozu, uplynulo zhruba dvanáct měsíců a bylo otestováno a prověřeno mnoho verzí. I poté byl program neustále upravován podle požadavků vyplývajících z praxe. V loňském roce byl celý software zcela přepracován a rozšířen o nové možnosti.
Další úpravy a vylepšení programu.
Cílem tohoto článku není podrobný popis možností stávajícího programu, ale vyzdvihnout ty funkce, které pomáhají zvukaři při tvorbě divadelního představení. Jednou z hlavních předností, která velmi zrychluje práci a umožňuje reagovat operativně na přání inscenátorů, je, a to v zásadě poprvé v historii reprodukčních přístrojů, možnost použití jakéhokoliv zvukového záznamu bez nutnosti ho v reálném čase nahrávat na zvukový nosič, a to pouhým importem zvukového souboru uloženého na hard disku do kteréhokoliv přehrávače odbavovacího softwaru.
Screen okna, kterým se přidává skladba z hard disku do přehrávače
Další takovou funkcí je změna pořadí skladeb v seznamu jejich jednoduchým přetažením pomocí myši v okně přehrávače a samozřejmě i možnost stejným způsobem provést záměnu skladeb mezi jednotlivými přehrávači, což je při přípravě inscenací poměrně častý jev. Posuvník pak zabezpečuje okamžité nalezení potřebného místa ve skladbě. Již tyto základní možnosti můžeme porovnat s možnostmi výše popsaných reprodukčních přístrojů a již zde je patrné, o kolik počítačový program urychlil a usnadnil zvukaři práci na přípravě zvukového obrazu divadelního představení. A můžeme pokračovat. Časový údaj v rámci zobrazení aktivní stopy udává údaj uplynulého času a současně čas do konce stopy, což velmi usnadňuje orientaci, obzvláště v dlouhých zvukových blocích, například v baletních představeních, kdy je nutno při zkouškách neustálé posouvat nahrávky na určité místo. Možnost označení priority následného přehrávání pořadí skladeb, které májí následovat po dohrání aktuálně hrající stopy, je opět funkce, která při přípravě divadelního představení umožňuje velmi operativní volbu příštího záběru. Přestože nebyl software navržen pro editaci, umožňuje i drobné editační zásahy do zvukové stopy. Lze označit bod A a B ve skladbě a tím vymezit úsek, který bude přehráván. Funkce smyčka (od A do B) umožňuje přehrávat tento úsek nekonečně dlouho. Byla též implementována funkce Autopauza se třemi možnostmi použití. Po aktivování tlačítka Pauza se přehrávání buď zastaví nebo se přehrávání vrátí na začátek skladby a nebo bude nastaven začátek skladby následující. Dálkové ovládání pomocí MIDI rozhraní umožňuje nejen mixingový start, ale i start pomocí tlačítka Mute, využívajíc přitom všechny tři možnosti autopauzy.
Přepracovaná poslední verze byla navržena jako síťová aplikace s možností pracovat v režimu Master/Slave, tedy hlavní a záložní počítač, pro zvýšení bezpečnosti reprodukce v náročných divadelních produkcích, jako jsou baletní přestavení, muzikály apod. Program byl rozdělen do dvou aplikací, a to Audio Console Server a Remote GUI, které společně nainstalované na jednom počítači tvoří základní konfiguraci.
Na screenu můžete vidět připojení programu k serveru s IP adresou 127.0.0.1
V případě použití dálkového ovládání přehrávače lze pomocí síťového připojení, případně i WiFi sítě, ovládat počítač s Audio Console Serverem pomocí jiného počítače s nainstalovaným Remote GUI odkudkoliv v dosahu sítě. Naskýtá se tak možnost použití jednoho centrálního audioserveru, na kterém jsou umístěny jednotlivé zvukové projekty divadelních představení, a několika „menších“ stanic na různých pracovištích v divadle s možností dálkového spouštění zvuků. Grafický design nejnovější verze byl upraven tak, aby lépe vyhovoval použití pro dotykový displej. Dále byl pro větší komfort přidán nezávislý pátý přehrávač, který odbavuje soubory nesouvisející přímo s vlastním navoleným projektem divadelní inscenace. Jsou v něm trvale uloženy různé spoty, hlášení apod., podle potřeb a zvyklostí divadla.
Další možnost zobrazení jednotlivých přehrávačů v oknech
Mohl bych zde vyjmenovávat další výhody programu, od možnosti osmikanálového zvuku až ze čtyř přehrávačů a tak plného využití prostorového zvuku v divadelním sále až po změnu scén digitálních mixážních stolů pomocí MIDI příkazů. Hlavní jsou však právě rychlost a operativnost, s jakou lze přistupovat ke zvukovým souborům při zkouškách nových inscenací. Závěrem bych chtěl zmínit ještě jednu vlastnost: Nedílnou součástí softwaru je možnost exportu celého projektu, včetně nastavení jednotlivých přehrávačů na přenosné médium a tím použití stejného projektu v dalších divadlech vlastnící tento software. I toto byla jedna z původních myšlenek při vzniku tohoto odbavovacího programu. Vybavit česká divadla kompatibilním, levným a funkčním softwarem pro odbavení zvuku.
