Warm Audio WA CX12, Avantone Pro CV‑12BLA a BV‑1 mkII Originální C‑12 v nové epoše mikrofonní techniky

Kategorie: Studio - Recenze

Václav Vlachý | 9. ledna 2024

I když není C‑12 primárně předmětem této recenze, pojďme si krátce shrnout, jak to bylo s originální předlohou.

Kategorie: Studio - Recenze

Václav Vlachý | 9. ledna 2024

Témata: warm audio wa-cx12 avantone pro cv-12bla bv-1 mkii studiové mikrofony recenze

Firma AKG vznikla v roce 1947 a o šest let později spatřil světlo světa model mikrofonu, který doslova vyrazil dech všem nadšencům profesionální audiotechniky. Od roku 1949 se sice v profesionálních studiích už hojně využíval Neumannův model U‑47, ovšem kondenzátorový model C‑12 udivoval nejen ambiciózním a průzračným zvukem s prvotřídními parametry, ale také příjemně kulatým, dobře znějícím zabarvením ve vrchním akustickém spektru. K jejímu rychlému nárůstu popularity jistě přispěla i možnost dálkového ovládání směrových charakteristik (bez změny citlivosti a rušivých klikanců!). Elegantní stříbrný váleček s mřížkou dokázal sejmout lidský hlas či hudební nástroj tak jako nikdo předtím, a proto se o něm dodnes hovoří jako o svatém grálu mikrofonní techniky…

Ve čtrnáctikilovém kufříku jste si v padesátých letech za nezanedbatelnou investici mohli odnést společně s mikrofonem C‑12 i napájecí zdroj N12, krabičku s dálkovým ovládáním charakteristik S12, propojovací kabel RL12 a mikrofonní kabel MK12. Srdcem legendárního modelu byla kapsle CK12, která přenášela signál zpracovaný americkou elektronkou 6072A (evropská verze se vyrábí pod označením AC701) do mikrofonního trafa T‑14.

Zde se můžete podívat jak vypadala tehdy brožurka C12

Jak už to ve světě mikrofonní techniky chodí, brzy se objevili další výrobci jako třeba Siemens (SM203/204) nebo Telefunken (ELA M 250/251). Tyto OEM‑mikrofony ale nebyly konstrukčně zcela identické. Například ELA M 250 byla sice osazena stejnou kapslí, trafem i lampou, ale měla jen dvě směrové charakteristiky (M 251 pak dostala i osmičku) a jejich přepínání se nezajišťovalo dálkově změnou polarizačního napětí na zadní desce kondenzátoru, ale přímo u kapsle, tedy na korpusu mikrofonu. Lišily se i další elektronické či mechanické parametry, tudíž nemůže být řeč ani o stoprocentně stejném zvuku. Za desetileté období výroby C‑12 se prodalo zhruba 2 500 exemplářů, které jsou dnes buď součástí sbírek slavných studií (například Abbey Road), nebo se nabízejí k prodeji za horentní sumy (10 až 30 tisíc dolarů).

Miniaturizace původního modelu – C12A (B)

Královna mikrofonů C‑12 vládla až do roku 1963 – poté firma AKG začala dodávat na trh miniaturizovaný model C12A a C12B (přidána funkce Pad). Věk tranzistorů FET byl sice již za dveřmi, ale vývoj elektronek stále ještě neustával. Určitou revoluci způsobila maličká lampa nazývaná nuvistor, která přinášela slibná konstrukční řešení v rámci miniaturizace stávajících modelů.

Tito „potomci“ slavných předků zdědili sice z pokladnice rodinných klenotů „zlatý poklad“ v podobě mikrofonní kapsle CK‑12, ale jinak s nimi neměli konstrukčně mnoho společného. Masivní válcový korpus byl nahrazen tehdy moderním lichoběžníkovým tvarem, který se neokoukal dodnes (C414). Kabel pro připojení k napájecímu zdroji se stal součástí držáku na stojan se zabudovaným konektorem a spojoval se s korpusem mikrofonu pomocí závitového prstence. Léta jsem s modely C12A pracoval a pamatuji si, že některé zpěváky precizní zvuk překypující akustickými detaily přímo očaroval. Mikrofonní pár složený z těchto dvanáctek mi v jednom zavlhlém kostele dokonce zachránil natáčení, když klasické fetové konstrukce odmítly ve vlhkém prostředí pracovat. Kabel zapasovaný v pružince masivního držáku ale měl po delším užívání tendenci vytrhávat se z konektoru (častá kontrola) a ani dotahování kloubu nebylo po čase tím „pravým ořechovým“.

Držák s konektorem pro C12A

Navíc byl systém kvůli absenci elastického závěsu (pavouk) mnohem náchylnější na přenos otřesů ze stojanu.

C‑12 ve světě současné audiotechniky

Nostalgické vzpomínání na starého „veterána“ nezůstalo bez odezvy a v roce 1994 se firma AKG rozhodla k výrobě původního modelu pod označením VR. Modernizace se nevyhnula jak elektronickým obvodům, tak ani kapsli, tudíž ze „staré dobré cé dvanáctky“ zůstala vlastně jenom původní lampa 6072 a válcový tvar korpusu. Inovovaný model dostal elegantní, tmavě zelený kabát se zlatou mřížkou a tvrzení firmy, že bude při vylepšených parametrech (např. podstatně menší šum) zachován naprosto identický zvuk, bylo mnoha uživateli přijato s rozpaky. Značná část těch, kteří do mikrofonu zainvestovali své finance, sice nad rozdíly ve zvuku mávla rukou, ale našli se i „rýpalové“, kterým se C‑12 VR jeví jako nejhorší životní investice (cena kolem šesti tisíc dolarů). To, že se C‑12 VR stále vyrábí a prodává, je velmi zvláštní, protože dnešní studiový trh překypuje velmi zdařilými lampovými modely, jež mohou této legendě naprosto bez problémů konkurovat, a to za zlomek nákladů.

Jak jsou tedy na tom napodobitelé a vylepšovatelé?

Protože mi právě do studia „napochodovalo“ šest fantastických vokalistů (tři pánové a tři dámy), okamžitě jsem využil ideální příležitosti pro otestování modelů Warm Audio CX12 (dále jen CX), Avantone Pro CV‑12 BLA (dále jen CV) a Avantone Pro BV‑1 mkII (dále jen BV). Záznam se prováděl pro mužské a ženské hlasy zvlášť, takže co si přát víc! Všechny tři mikrofony jsem namontoval na robustní stojany, nastavil na kardioidní charakteristiku a rozestavěl je ve 120stupňových úhlech. Poté jsem už jen naslouchal, jak se jednotlivé mikrofony prosazují na příslušné hlasy.

Již po předchozím akustickém „očichání“ ve sluchátkách jsem tušil, že CV bych mohl vyhodnotit jako nejuniverzálnější model, jenž bude použitelný bez problémů na kteréhokoli z šestice vokalistů. Na všechny hlasy zněl opravdu velmi přirozeně, snímání bylo plné a vyvážené, s mírnou prezencí a příjemně kulatým charakterem, prakticky bez problémů se sykavkami. Ze zvukových vzorků, které jsem zaznamenal, je jasné, že ačkoli má CV ze všech tří modelů nejkulatější zvuk, stále jsme oproti klasické polovodičové 414 naprosto na jiné lodi. Při bezprostředním srovnání to na vás působí jako dva zcela odlišné světy – přestože má polovodičová 414 naprosto vyrovnaný průběh v celém akustickém pásmu a například na pěvecké sbory zní velmi dobře, tady je to, jako by vám před ni někdo postavil tlumicí panel a pak vám při poslechu lampového modelu šeptal přímo do ouška. Zpěvačka, která CV využívala po celé natáčení, nešetřila pochvalnými slovy v souvislosti se skvělou kontrolou vlastního hlasu ve sluchátkách. Při jemných pasážích postavených na dechu nebyl problém s využitím minimální vzdálenosti (samozřejmě s pop‑filtrem) a zdůrazněním hlasových detailů bez slyšitelných tlakových nárazů na kapsli. Tento model je tím nejlepším příkladem toho, že když se spojí úsilí dvou špičkových konstrukčních týmů (Avantone Pro a Black Lion Audio), těžko může vzniknout nějaký produkt plný kompromisů.

Avantone BV-1 mkII jsem znal z recenzí, ve kterých se pěly chvály na neokázalý a elegantní zvuk, a tak jsem byl zvědavý, jak tento model „osloví“ mě. Je to inovovaná verze profesionálního modelu, který je ve studiové hantýrce znám jako „lízátko“ (oddělená kapsle od korpusu). Tento kompaktní nástupce původní BV-1 zní velmi „prezentně“ a zářivě a při komorním projevu dokáže při snímání na detail předvést neuvěřitelnou škálu barev – něco, čemu Angličané říkají „exciting sound“ a na co my v Česku nemáme žádný výstižný výraz. Ale něco za něco: když ho použijete na zpěváky v klasické „studiové“ vzdálenosti (30 až 50 cm) a vzdáte se charakteristického zvýraznění spodního spektra, může se lehce stát, že se bez zapojeného de‑esseru neobejdete, zvlášť pokud jsou hlasy ostřejší a sykavky se prosazují až na vyšších frekvencích (nad 8–9 kHz). Kdybych byl rozhlasovým moderátorem se sametově zabarveným hlasem a chtěl si rozšířit zástupy svých fanynek, asi bych s pořízením neváhal ani minutu – dalo by se to klidně nazvat „trefou do černého“! Později, s jistým časovým odstupem a při opakovaném poslechu mě tento model utvrdil v tom, že brilantní výšky nemusí být vždy jen starostí navíc.

Ve srovnání s referenčními polovodičovými modely s širokou membránou přináší i CX velmi prezentní zvuk, který má tendenci zvýrazňovat detaily zejména v oblasti nižších a vyšších středů. Je to opět model s kapslí stylově řešenou podle vzoru CK12 využívající trafo od renomovaného amerického výrobce TAB‑Funken‑werk. Pozlacená šestimikronová mylarová membrána je základním předpokladem pro splnění nelehkého úkolu – dosáhnout co nejautentičtějšího zvuku. Věrná imitace modelů z padesátých a šedesátých let není rozhodně snadným cílem, protože původní díly již nejsou k dispozici. A tak Warm Audio věnuje mimořádnou pozornost nejen všem mikrofonním komponentům, ale i sedmižílovému propojovacímu kabelu (Gotham Audio), který je u lampových konstrukcí mnohem zranitelnějším prvkem, než je tomu u obyčejného symetrického vedení.

Při poslechu CX na detail máte při snímání pocit, že nezní tak impozantně jako BV a že si na některé hlasy možná „vyškemrá“ menší kosmetické úpravy v rámci ekvalizace. CX má svým způsobem vlastní nezaměnitelnou barvu, sykavky jsou o poznání „středovější“ než u BV, kde jsou barevně jakoby vzdušnější a brilantnější. CX je určitě dobrá volba pro zpěváky, jimž to „syká“ až na těch vyšších středových frekvencích. Pro studia, která touží po možnosti co nejvíce se přiblížit staré legendě (a nemají zrovna po ruce půl milionu na koupi legendárního „veterána“), je CX‑12 nepochybně velmi přitažlivou nabídkou, protože je svým provedením, zvukem a specifickými parametry k původnímu modelu C‑12 nejblíž.

Porovnání důležitých konstrukčních detailů a vybavení

Všechny tři modely se dodávají v elegantních kufrech, BV v modernějším černo‑stříbrném, CX v retro hnědo‑béžovém a milovníkům imitací kůže aligátora se bude jistě líbit kufřík od CV. Vzhledem ke svému obsahu nejsou kufry ani z nejmenších, ani z nejlehčích (když mi je přivezli ve společné krabici, musel jsem je odvézt na rudlíku). Samotné mikrofony jsou ještě uloženy v dřevěných vypolstrovaných etujích a veškeré příslušenství má v kufrech svá pevná ukládací místa (BV s výřezy v polyuretanové pěně, CX a CV se sametovým potahem). „Krokodýlí“ kufr má navíc dvě dutinky pro uložení čehosi, co mi zůstalo utajené.

GALERIE: Kufříky s mikrofony

V kufříku BV a CX najdete jako otřesuvzdornou montáž klasické elastické závěsy (pavouky), CV disponuje rigidním držákem, který místo závěsu na gumičkách využívá dvojitou montáž na pryžových podložkách. Je to velmi nápadité řešení umožňující bezprostřední kontakt kapsle se zvukovým zdrojem, i když se neubráníte úvaze, zda tato montáž nebude proti otřesům méně odolná než klasický elastický závěs.

Elastická montáž pro CV

Svůj „apartmán“ má v každém kufříku samozřejmě i masivní napájecí zdroj, u kterého se před prvním zapojením do sítě určitě vyplatí překontrolovat správné nastavení na evropskou napěťovou normu 230 voltů. Všechny mikrofony se připojují k napájecímu zdroji sedmipinovým konektorem, ale rozhodně nejsou konstrukčně identické, takže se nedají zaměňovat. Při pořizování více lampových modelů se musí tedy jednotlivé mikrofony vždy připojovat k tomu správnému zdroji (u BK to usnadňuje unifikovaný design mikrofonu a zdroje). Při zapojování „samčího“ konektoru do zdroje se vyplatí nespěchat – opatrným zasunutím do aretované polohy se vyhneme ohnutí nebo poškození relativně dlouhých a tenkých pinů na konektoru.

Piny v multikonektoru

Napájecí zdroje disponují dálkovým přepínáním směrových charakteristik a všechny tři modely mají kompletní přepínání všech devíti patternů (3 základní a 6 mezipoloh) stejně tak, jako to měla originální C‑12. Toto přepínání je sice prezentováno jako dálkové (nemusíte se sápat na korpus mikrofonu), ale ve studiu s klasickým patchbayem je nutné stejně zdroj umístit ve studiu, protože v režii na přepojovači ten sedmikolík prostě nenajdete (pokud si ovšem neopatříte speciální patchbay na lampové mikrofony).

GALERIE: Zdroje

Všechny tři mikrofony mají masivní válcový korpus opatřený nahoře mřížkou chránící kapsli, zatímco v podstavě korpusu je zabudován multikonektor. WA je vyveden ve stříbře a nemá na korpusu žádné přepínače. Vyrostl do neuvěřitelné délky téměř třiceti centimetrů, čímž předčí dokonce i legendární originál C‑12. CV je zase vyvedena v odstínu, který potěší milovníky červených vín (dodnes jsem netušil, že existuje barva nazývaná kabernet), a na těle má přepínání útlumu i ořezání subbasů. Spodní konektor je opatřen robustním závitem pro montáž na speciální elastický držák (dlužno dodat, že přesné usazení na závit vyžaduje kapku trpělivosti). BV byl designéry oblečen do béžové a má rovněž přepínání obou funkcí k dispozici na korpusu. Oproti svým kolegům „nabral“ podstatně víc do šířky než do délky a na zadní straně má vyfrézováno pět větracích otvorů, aby elektronka mohla uvnitř „lépe dýchat“. (Drobný postřeh při zasouvání multipinového konektoru do BV‑1: Pokud čekáte, že se při dorazu zacvakne, tak nezacvakne...)

V kufrech je samozřejmě i oddělení pro propojovací a síťový kabel a BL má navíc ještě pěnový pop‑filtr.

V očekávání dramatických změn kvality nahrávek

Při pořizování studiových mikrofonů si malá hudební studia vždy musela dobře promyslet, zda nakoupí více mikrofonů za nižší cenu s kompromisní kvalitou, anebo si zakoupí jeden či dva luxusní modely za desetinásobek ceny, a zruinují si tak celý rozpočet na pořizování studiové techniky. S příchodem zdařilých imitací slavných modelů se zdá být toto dilema minulostí – i když „klony“ slavných Neumannů nebo AKG nemusí znít zcela identicky, mohou originálům naprosto jistě konkurovat, a to nejen technickými parametry, ale především unikátním a žádaným zvukem. A nikde není řečeno, že nemohou prokázat v jistých případech dokonce lepší službu než předražený originál či chátrající veterán.

Když budeme konkrétnější a podíváme se například na dynamický rozsah, tak u CV zjistíme, že odstup šumu je 78 dB (AKG C12 VR šumí tedy o 5 dB více), maximální akustický tlak bez slyšitelného zkreslení je 146 dB se zapnutým padem (AKG sice udává, že CR snese o 2 dB víc, ale je to tím, že má k dispozici ještě druhý 20decibelový útlum). Pokud jde o úroveň signálu na výstupu, CV přináší o zhruba 7 mV silnější signál. To nejdůležitější ale je, že při porovnávání stejného zpěváka na oba mikrofony rozhodně nemáme pocit, že by Avantone nějak zaostával za originálem. Není vyloučeno, že se najdou zpěváci nebo spíkři, pro které může být CV dokonce vhodnější volbou, zrovna tak jistě, jako se na jiné hlasy může originál prosazovat lépe. Někdy mohou být nuance při porovnání modelů až tak malé, že se na jednoznačném hodnocení všichni zúčastnění shodují dost obtížně.

K čemu je vlastně tolik směrových charakteristik?

Devět směrových charakteristik: ptáte se, k čemu je to vlastně dobré? A nestačily by ty tři základní? Samozřejmě že stačily, ale proč nevyužít výzvy, kterou připravili konstruktéři staré legendární C‑12? Možnost přepínání úrovně polarizačního napětí je v rámci celkové konstrukce poměrně snadná záležitost a „mezicharakteristiky“ doplňující tři základní směrové funkce nemusí být občas až tak k zahození.

Sólový zpěvák před lampovým Avantone nebo modelem WA bude jistě v převážné většině případů snímán základní kardioidou. Odlišná směrová charakteristika zůstává ale alternativní volbou: Například koule přináší často lineárnější průběh než kardioida a prakticky nulový proximity efekt, tak proč tuto možnost v případě potřeby nevyužít?

Při natáčení akustických nástrojů a při práci s prostorem je ale všechno úplně jinak. Zejména v případě, kdy se ze široké kardioidy stává superkardioida nebo hyperkardioida, se dá v rámci hledání ideální pozice a hloubky zvuku experimentovat. A to nemluvím o případném stereopáru, kde se dá využívat celá řada stereofonních technik. Všechny modely, o nichž zde byla řeč, jsou skvělou volbou i pro prostorové mikrofony snímající bicí soupravu, a jejich směrová variabilita je skvělou možností, jak využít prostředí, ve kterém se natáčí. Kombinace některé z kardioid s osmičkou umožňuje zase pracovat technikou MS (osobně na ni nedám dopustit, protože má nejlépe definovaný střed stereofonního obrazu).

Odkazy na podrobné specifické údaje a recenze

Nemyslím si, že opakováním toho, co bylo již stokrát někde napsáno, bych tomuto článku nějak prospěl. Podrobné detaily týkající se konstrukce a použitých elektronických komponentů najdete vždy nejspolehlivěji na stránkách výrobců, tedy www.avantonepro.com a www.warmaudio.com.

Na všechny tři modely si můžete najít na netu řadu dalších i podrobnějších recenzí, například test od Neila Rogerse na WA‑CX12 s bezvadnými ukázkami anebo recenzi od Tony Vincenta na BV‑1 mkII.

V naší mateřštině si můžete přečíst například o BV-1 něco od Slávka Šámala zde.

Pokud by vás zajímaly například konstrukční detaily legendární cé dvanáctky, k dispozici je také schéma a podrobný servisní manuál zde.