Proč zrovna „Minor“? Má tento název nějaký hlubší význam?
Malý? Menší? Víte, moje babička byla moudrá žena a ta říkala: „Před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj...“ A tak když velká studia jsou třeba – a mám teď hlavně na mysli ta česká – „Jednička“ v Českém rozhlase, Rudolfinum (tedy přesněji režie a sál Dvořákovi síně) a další, kam se vejde v pohodě symfoňák i sbor, tak je Minor prostě Minor. Ale byl to také dlouholetý název kapely, kterou jsem spoluzakládal a do nedávna v různém složení a s různým repertoárem působila 25 let a možná ještě působit bude. Ale poselství světu v tom rozhodně nevidím :-).
Jaká je historie Studia Minor? Co vás vedlo k jeho založení a jak se vyvíjelo do dnešní podoby?
Bude to asi znít hrozivě, ale to by mohl být skoro životopis. Ale nebudu vyhrožovat a vezmu to hopem. Prodělal jsem úspěšně LŠU, pak jsem měl velkou chuť na konzervatoř, ale život to nějak zamotal a skončil jsem spíše u technického oboru. V té době (vlastně ještě mi nebylo ani 14let) už jsem hrával různě po tanečních zábavách a také jsem potkal Láďu Šantrůčka (onehdá působil s Láďou Padrůňkem, Janou Koubkovou a dalšími jazzmeny) a díky němu jsem se dostal k takovým věcem, jako byla improvizace na straně jedné a třeba také ke Korgu MS10, Hohner Clavinetu, atd. A když si uvědomíme, že to byl přelom sedmdesátých a osmdesátých let, tak to bylo pro mě tisíckrát větší sci-fi, než dnes vlastnit deset Korgů Kronosů a pět Minimoogů. A v potkávání různých zajímavých lidí, které člověka nějak ovlivní pokračovalo a doufám ještě pokračovat bude. A myslím, že už tehdy jsem v sobě namíchal lektvar muziky a techniky.
Asi mnohým převážně amplifikovaným muzikantům po nějakém čase začal hlodat onen červíček zvědavosti: Jakže to vlastně hraje tam „dole“... Někteří to ustojí, některým je to jedno a ti, co podlehnou si postaví studio. Ne, samozřejmě, že to není zdaleka tak jednoduché. Začalo to tím, že jsem opruzoval nic netušící zvukaře alespoň při nazvučování a pauzách svými jistě duchaplnými otázkami. Pak to pokračovalo i u dalších mírumilovných lidí majíce něco společného se zvukem a technologiemi. Až po uši vyzbrojen, jednoho krásného dne jsem prodal něco ze svého rozsáhlého klávesového parku, a tak jsem do značné míry vyměnil klapky za různé jiné čudlíky (displeye tehdy u mixů nebyly) a hlavně (h)různě velké bedny (ty zase byly jenom velký). Jen pro zajímavost – někteří jistě pamatují. Tzv. Reprobedna „čtyřdíra“ se osazovala 50W Teslou se stříbrným středem a dvě čyřdíry se vešly na jeden velký vozík za auto, ale už nic jiného. Ale technika se zefektivňovala a probdělých nocí přibývalo. Těch štací s různými umělci bylo mnoho. Ale nejvíc se jednalo o úplně normální nazvučování amatérských kapel a bohužel mnohdy ne zrovna v ideálních akustických podmínkách. A samozřejmě o hladu účinkujících, po tom jak to hraje, jsem se již zmínil. Ale tentokrát už jsem byl v roli, kdy jsem byl nucen strkat pásek do kazeťáku a nahrávat mnohdy 1/3 kapely, protože zbytek šel celkem úspěšně v klubu pro 50 lidí z podia neozvučených. Že mě to štvalo, je jasné. Že jsem je odkazoval na studio, je také jasné. Že jsem byl nakonec přemluven nahrát pár věcí po zkušebnách tzv. na koleně, tehdy na čtyřstopý pásek Tascam, se časem samozřejmě vnutilo.
Pak jsem potkal podobně týraného zvukaře Vencu Vlka, který dokonce už vlastnil počítač Pentium 1 (tuším na 100 MHz) v hodnotě 70 tisíc korun s úplně novým operačním systémem Win 95. Jen pro dokreslení. V té době stála (normální výplata byla tak 6000 Kč) CD-RW mechanika Teac 10 000 Kč! Takže o systému Mac s Pro Tools HD, které díky HW akceleraci mohly jet i on-line pluginy nemohla být ani řeč. Tak jsme spojili síly, znalosti a techniku. Původně jsme začínali v opuštěném dabingovém studiu. To byl tuším rok 1997. Asi za dva roky jsme pod tíhou náhlých úderů sbíječek museli urychleně hledat jiné prostory a jak to tak bývá v šikovných českých luzích a hájích jsme i po sléze vyměnili na nějaký čas mikrofony za lopatu a zednickou lžíci a mezi tím jsme dodělávali tehdy tuším dvě desky prakticky na koleně. Tam jsme působili do roku 2001, kdy kolega pracující ještě na částečný úvazek ve vývoji elektroniky, už nezvládal pracovat jen na částečný úvazek a byl nucen opustit zvukařskou práci. A tak se studio opět stěhovalo tam, kde je dodnes. Do dnešního dne má na kontě bez mála 100 titulů různých žánrů. Některé desky byly čistě dema, jiné si našly více než 10 tisíc posluchačů. Některé se tvořily i hudebně přímo ve studiu, jiné byly jen nahrány a míchačka i master byly dělány jinde. Bylo i nemálo těch, které se vzhledem k rozměrnosti (orchestr, sbor, klasické chrámové varhany) točily mimo studio. Při stavbě současného stavu studia, bylo už od počátku dbáno o akustiku nejen rockové skupiny, ale i akustické hudby. A to je podle mne důležitý moment, který odlišuje studio od dnešního stále oblíbenějšího trendu. Totiž tvoření v obýváku.
Ruku v ruce se zlevňováním a větší přístupnosti techniky přibývá muzikantů, kteří si pořizují nahrávky ve svém domácím studiu, v některých případech doslova jak říkáte v obýváku, bez jakkoliv řešené akustiky. Výsledkem jsou jak překvapivě zdařilé, tak i vyloženě zvukově špatné nahrávky. Jak se na tento fenomén díváte vy, jako majitel profesionálního komerčního studia?
Je mi jasné, že nejmodernější elektronické styly se nechají vytvořit s “peckem” a sluchátky kdekoli. A to ne, že bych snad měl záměr jakýkoli hudební styl ponižovat, ale nahrávat klasický rock, folk a mnohé další, nástroj po nástroji (což v Minoru může kdokoli samozřejmě také) ve většinou “těžce suché” a těžko řešitelné akustice, která nedá šanci nástroji se rozeznít, je pro muzikanty netvůrčí. Nemohou na sebe reagovat a pak to vychází dost sterilně. Nemluvě o hodně zdlouhavém procesu při náběru, tak pak pomocí všech možných technických berliček k oživení prostoru, dynamiky při míchačce a značnou ekvalizací k eliminování chyb prostoru. Ano, pravda je, že natáčení ve skupině klade mnohem větší nároky jak na zvukaře, popř. režii, tak na technologické zázemí. Už musíte mít ne dvoustupový A/D převodník, ale 16-ti nebo dvaceti čtyřvstupý. To samé je s preampama, mikrofonoma, atd. Minor má momentálně 22 A/D a kolem 60 mikrofonů. Ne jinak je to s muzikantama. Hůře se opravují zásadní chyby, ale i průšvihy s nástrojem. Musím ale říct, a celá moje hudební i zvukařská praxe mi to vždy potvrdila, že živost hudby společně s výbornou hráčskou technikou je mnohonásobně více než vyblýskaný každý “zvukotón”. Uvedu dva příklady. Když jsem ozvučoval, tak nezřídka jsem se trápil s nazvučením předkapely a pořád to nebylo úplně ono. Když odehrála předkapela a přišla hlavní hvězda večera (mohu jmenovat třeba Skupina Pumpa, skupina Petra Nováka ještě se svým sólistou, Lou Fanánek, Dodo Doležal, Banjo Band Ivana Mládka a mnozí další), “píchla” se do již nazvučené nástrojovky a maximálně přehodila činely a paličky, pak jsem najednou s sebou praštil s rukama podél těla do židle a kromě malinkých úprav jsem mohl jen poslouchat. Stejně tak je to s nahrávkami. Dříve se vlastně ani jinak nenahrávalo, a i když na spoustě nahrávkách můžeme objevit drobné hudební i zvukové nepřesnosti, tak to má prostě pořád grády. A to mluvím o populárních žánrech stylu rock, pop.... V akustické a zvláště vážné hudbě se to snad ani jinak dělat nedá. Takže si stále myslím, že ať už menší, či větší komerční studia mají smysl.
Fenomén záznamu hudby se vyvíjel desetiletí a časem přišli zkušení hudebníci na to, že si nevybírali studio jen kvůli fundovanosti obsluhy, typu mixážního stolu a další techniky, ale v neposlední řadě i typu akustiky. Například Roger Waters pracuje na jedné desce v několika studiích. Bohužel poslední dobou s příchodem sociálních sítí, mp3 a právě pocitu, že simulace vše doženou, se to nějak zvrhlo. Studio Minor se od začátku vyvíjelo na principu tradic a zkušeností a co se týká techniky, tak samozřejmě jak šel čas, tak se toho vystřídalo strašně moc, ale jsou věci, které se zabydlely. Nejvíce je asi patrný všeobecný posun k digitálním technologiím, ale o tom si asi ještě popovídáme.
