Jaké je žánrové zaměření studia? Specializujete se na určitý druh hudby nebo jste „multižánrové“ studio?
Bylo by to sice moc hezké, ale naše zemička je mrňavá a i když je tady spousta muzikantů, tak specializovat se třeba na country, podobně jako je tomu třeba v Americe, příliš nelze. Samozřejmě, že i u nás jsou specializovaná studia. Ono to ale má svoje výhody. Třeba, že to nahrávání není až tak jednotvárné, a přiznám se, že díky tomu mám kladný vztah snad opravdu ke každé hudbě. Když ji muzikanti dělají od srdce a při tom i něco umí, tak je to radost.
Ale opět... zvedá to hodně nároky, jak na techniku, úpravu prostoru, tak na znalosti. Třeba bicí se vůbec nedají točit stejnými mikrofony a stejnou technikou do dechové hudby jako do metalu. Nebo díky této žánrové různorodosti musí člověk vědět, jak je postaven smíšený sbor. Rozeznat co hraje B a Es klarinet, co je to za pátou strunu na pětistrunné baskytaře, kde sedí první, kde druhé housle, že piano do jazzu se nedá zvučit jako klavír v „komořině“, jaký je rozdíl mezi paralelní a sériovou smyčkou u kytarového aparátu... no, je toho prostě moc. A právě tak si nedokážu představit mít znalosti „jen” technické. Když za vás zasedne hudební režisér při stříhání a naprosto samozřejmě řekne: „Dej mi tam znovu tu „kódu” a pak trioly po dekrešendu. “ Bez hudebního vzdělání a samozřejmě i hudebního sluchu, nejen toho zvukařského, by nebyla tahle práce možná.
Můžete popsat základní nahrávací a míchací řetezec studia Minor? Jakým způsobem probíhá záznam a následná mixáž a mastering?
Jistě, ale ono to právě s žánrovou různosti, o které jsme se bavili před tím, není úplně vždy stejné. A navíc, hudebníci sami mají nějaké představy, a tak, pokud se nejedná o nějakou úplnou zvrhlost, tak se jim snažím vyhovět. Ono to vždy závisí především o nástrojích a muzikantech. Pak o vhodné akustice. Následují mikrofony. To bývá někdy podceňováno, ale někdy i přeceňováno. Stejné je to i s dalším řetězcem. Velmi slušný snímek se dá natočit i na relativně nízkorozpočtovém zařízení a naopak někdy nepomůžou ani drahé, nebo osvědčené věci. Dám jeden příklad. Bývá velkou módou u bubeníků, zvláště tvrdších žánrů si koupit tzv. „heavy”, těžké a velké činely. Protože jejich idol je přece používá na velkých koncertních turné. K tomu nějaké bicí střední nebo nižší cenové kategorie, které zas moc nehrají. A to vše je završeno ne moc brilantní technikou, obzvláště levé ruky. O problém je postaráno např. u přeslechů velmi hlasité hihaty do (většinou) osvědčené Shure SM57 u malého bubnu. Slabá levá ruka praváka hrajícího právě virbl a silná ruka silně protěžující velmi silnou Hi-hat a padesátsedmička vše chytající mimo svou osu. Mimochodem bylo období, kdy spoustu zvukařů doslova cpaly SM57 takřka všude. A přitom 57, ač někde výborný mikrofon, mimo svojí osu snímání, má ten nejošklivější zvuk, který snad existuje. Když vám tedy přichází víc zvukové energie od hi-haty, než malého bubnu, tak to nezachrání ani malý akustický panel mezi hihat a mikrofonem ani spoléhat se na pozdější gejtování. Ideální je mít ve studiu slušné, ale decentní činely a k tomu použít nějaký hyperkardioidní mikrofon s akustickou zábranou. Později se dá pak použít i gate, pokud je to nutné. Je to sice v tu chvíli jednoznačné pošlapání ega bubeníka, ale vím, že to pak ocení.
Takže u rockových žánrů většinou točím základy do stop. To bývají bicí, kytary, basa, atd. Někdy s vodícím zpěvem nejlépe na SM58. To je také asi nejčastější její úloha u mě. Tedy kromě (někdy) foukací harmoniky a „deathmetalového zpěvu” nejlépe s metronomem. Ten je také moc dobrý v samostatné stopě i při pozdějším sříhání, či dohrávání. Ale jsou kapely, či žánry, kde to není možné a tak je to opravdu na domluvě. Snažím se nabrat zvuk tak, aby byl bezproblémový, takže spíše než korekce je to umístění a typ mikrofonu. Některé nástroje nemají tak jednoznačný bod pro snímání. Typicky velký buben, kytarový aparát, atd. A tak použiji i dvou či více stop pro možný pozdější výběr v mixu. A ať míchačku dělám já nebo třeba v jiném studiu, je možnost volby.
Gejty při natáčení nepoužívám, ale kompresi, či limitaci mírně ano, protože obzvlášť když máte 20 stop v jednom čase a hudba je dosti dynamická, tak stejně dobrý záběr se už nemusí podařit. Proto stále držím ten velký rack. Dříve byl v provozu i při míchačkách, ale dnes se to už do značné míry přeneslo do „kompíku”. Určitě po mikrofonech jsou velmi důležité „preampy” a převodníky. Vede se o tom mnoho diskuzí, stejně jako o mikrofonech, nástrojích a vlastně o všem. Pravda je, že mnohdy je v nich rozdíl. I já mám vytypovány různé kombinace. On je i velký rozdíl jestli napájíte U87 (ale i jiné) z pultu, nebo použijete externí phantomový napáječ. Vlastně o napájení kondenzátorových mikrofónů by se nechal napsat samostatný článek a mnozí zvukařští matadoři by jistě také měli co vyprávět. Já jsem si onehdá pěkně naběhl s půjčeným pultem. Nebylo to úplně levné ořezávátko, tuším 16vstupý Dynacord. Měl jsem tam tehdy asi 4 Schoepsy, Nějaké 414ky a tři U87Ai. A z těch „Úček“ nelezl skoro žádný zvuk, a přitom jsou to jedny z nejcitlivějších mikrofonů. Až pak jsem došel k závěru, že ač nejméně „žravé” (odběr mají myslím 0,8 mA), tak velmi háklivé na stabilní napětí a proud to prostě z toho pultu nedal.
Abych se tedy vrátil k původní myšlenkové niti. Mnohé mužské zpěvy točím SM7 do celolampového Altecu, tedy kopie, kterou postavil právě bývalý kolega Venca. Je úžasnej. Linka Baskytary do Joemeeka, mikrofon RE20 basy zase přes preamp Studer, spodek snare přes AKG D224 a Focusrite, atd. Pak se dohrávají sóla, vyhrávky a zpěv. Mám ve studiu i nějaké krabičky, klávesy a VSTi, perkuse. Jsou kapely, které jednoznačně vědí co kde bude a nic víc, či méně nechtějí, ale pak jsou kapely, které si tu a tam rádi muziku dobarví něčím, co je inspiruje. Ale mluvil jsem o důležitosti a kvalitě zvukařského nádobíčka, tak na druhou stranu, když se např. používá pro akustickou muziku „hlavní dvojice” (je jedno, ať už se jedná o Decca 3, X/Y, nebo podobně), tak není nezbytně nutné na spotování, kde je dopředu jasné, že poměr signálu nakonec bude tvořit několik procent zvuku, jak se říká, pro konturu nástroje používat ultra-super mikrofony a preampy. Jsou ale zvukaři, kteří jsou schopni ukecat ne příliš znalé začínající muzikanty a vzít si tučný peníz, a přitom točit na techniku, která snad ani nejde popisovat, ale to je s trochu jiného soudku. Co ale nedělám úplně výjimečně je, že hlavní zvuk jde z blízkých mikrofonů a ambientní hlavní dvojici přimíchávám pro spojení zvuku nástrojů skupiny či celé kapely. On umělý dozvuk hall by zdánlivě měl udělat to samé, ale není tomu tak. To je právě jedna z věcí, co se nástroj po nástroji a v suchém malém prostoru udělat nedá.
Co je pro mě další důležitá věc ve studiu, je mixážní pult. Jsem asi možná trošku staromilec, ale na druhou stranu některé věci jako „komandr” (COMM), se dříve vůbec bez pultu dělat nedaly. Dnes na to výrobci přišli a zpětné poslechy či dorozumívací kanál už implementovali do zvukovek. Stejně mě to ale pořád nevyhovuje, protože např. mnohdy používám ty komandry dva. Jeden pro mě u pultu a druhý pro režiséra. Stejně tak mi připadá i mnohem efektivnější zpětné poslechy řešit přehledně na pultu. Je tam až 6 nezávilých sběrnic, je možná i ekvalizace, či trošku reverbu pro pocit koncertního prostředí. Dříve jsem měl dlouhou dobu veliký D&R4000. Měl do jisté míry specifické zabarvení a jemné výšky, ale to ostatně většina analogové techniky. Jenže měl už něco najeto a tak jsem trošku modernizoval za A&H. Jak jsem zmínil, nepoužívám ho vždy jako mikrofonní preamp a kombinuji s jinými preampy. Ale co ještě dnes občas používám, tak je částečné... to „částečné” hned vysvětlím... míchání přes pult za použití externích efektů a ženu to do lampového čvrtpalce Studer C37. To je starý, ale výborný stroj. Neskutečně řemeslně zpracovaný a dělá spoustu práce. Je to vlastně kombinace velmi příjemného obarvení, komprese i ekvalizace. Pro klasický rock výborný a nejen tam, ale jako vždy, záleží na kapele. Částečně to znamená, že třeba jednotlivé bicí stopy jsou upravovány digitálně a jako skupina jdou ven s pultu a mám je také na motorizovaném ovladači Behringer. Na tom se jednoduše a rychle automatizují sóla, zpěvy a další. Je propojen MIDI s pultem a kompíkem. A master, pokud ho dělám já, tak probíhá už jenom digitálně. Stejně je vždy lepší, když master, ale i mix, dělá někdo jiný, popř. i v jiném studiu, ale pravda je, že pro nízkorozpočtové projekty je to mnohdy jediná cesta.
(Pokračování příště)