Úprava zvuku před vstupem do záznamu Domácí (nahrávací) studio na startovní čáře

Udělejte zvuk dobrý už u zdroje

Pokud půjdeme v celém řetězci nahrávání k místu, kde zvuk vzniká, dostáváme se na začátek – k nástroji a hudebníkovi. A zde by naše přemýšlení o úpravě zvuku mělo vždy začít. Barvu a výsledný zvuk zásadně určuje zdroj. Nechceme, aby daná informace zněla dobře až v mixu. Naši pozornost bychom měli nejvíce zaměřit právě na základní zdroj.

V ideálním případě jsou nástroje seřízené, naladěné, plně funkční. Hudebníci jsou dobře připraveni nahrát své party. Volbou dobré mikrofonní techniky a akustiky snímáme takovou barvu, která dobře souzní se zbytkem mixu.

Všechny tyto kroky děláme ještě před vstupem do záznamu. I když je vše provedeno správně, máme možnost zvuk upravit ještě mezi mikrofony a záznamem. Stále máme na paměti princip, že čím dříve uděláme zvuk dobrý, tím méně práce máme v další části nahrávání.

Začněte vizí – nebojte se rozhodnout hned

Mám rád analogii s vařením. Pokud si koupíte zvadlou zeleninu, lehce nazelenalé maso, pravděpodobně nevznikne dobrý pokrm. Není prostě možné vařit dobře ze špatných surovin.

Podobně to funguje i ve studiu. Dobrou nahrávku vytvoříme pouze tehdy, pokud máme dobrý výchozí materiál. V domácím studiu často funguje přístup – vyřeším to později. To je chyba. Naučte se rozhodnout o výsledné podobě zvuku hned. Ušetříte si tím plno práce.

Mějte od začátku vizi, jak má nahrávka vypadat. Pokud natočíte deset písní, ve kterých máte například part kytary, která od začátku nesedí, znamená to, že budete muset deset mixů opravovat, což vám sebere více času než hodina hledání vhodného zvuku při záznamu.

Dříve či později se stejně musíte rozhodnout, jaká bude finální podoba nahrávky. Čím dříve toto rozhodnutí uděláte, tím rychleji se posunujete k výsledku.

Jak upravovat zvuk před záznamem?

Z výše popsaného plyne, že vhodná úprava před záznamem je dobrý krok pro rychlejší vytvarování nahrávky. Skýtá to ale samozřejmě nebezpečí, že špatným nastavením můžeme vše zhoršit. Jak tedy k tomuto problému přistupovat? Zde se samozřejmě opíráme o zkušenosti a naši vizi. To ale neznamená, že i začínající zvukaři tyto kroky dělat nemohou.

Co můžeme upravit?

Sledujeme tři parametry. Frekvence, dynamiku a řízené zkreslení (saturaci).

Nejjednodušší úpravou zvuku mezi zdrojem a záznamem je odstranění subbasů filtrem na těle mikrofonu.

Frekvence

Ve vztahu k frekvencím mluvíme hlavně o použití ekvalizace. Ta začíná už výběrem a použitím mikrofonů. Ty můžeme vnímat jako první ekvalizaci v celém řetězci. Nejen výběrem umístění, ale u některých mikrofonů i možností odříznout nejhlubší frekvence. Což je ve studiu větší část signálů. Právě tyto subbasové frekvence (cca 50–70 Hz a níže) jsou pro většinu nástrojů nadbytečné a mix zamazávají.

Můžeme chtít eliminovat nedostatky vzniklé buď kvůli problematické frekvenci jdoucí přímo z nástroje, nebo vznikající kvůli špatné akustice.

Mohou to být dutě znějící frekvence zhruba okolo 400 Hz, nazální (nosové) frekvence okolo 700 Hz nebo třeba ostré frekvence okolo 3–5 kHz. Pokud se nám nedaří tyto problémy eliminovat změnou zdroje nebo mikrofonu, je vhodné tyto frekvence lehce potlačit o -3 až -5 dB.

Největší problémy dělají ty frekvence, které se v signálu objevují nahodile, zpravidla u nástrojů s větší frekvenční pohyblivostí (např. u basové kytary se mohou ozvat nepříjemné hučivé nebo nahoukávající zvuky, které se objeví pouze v konkrétní poloze nástroje).

Kromě filtrování (tedy úplného odstranění daného pásma) volíme spíš užší pásma tak, abychom zvuk neomezovali nadbytečně. Ekvalizér používáme jako skalpel.

Složitějších úprav můžeme dosáhnout i pomocí tzv. chanell stripů – předzesilovačů, jež mají ve výbavě další funkce (například ekvalizaci a kompresi), jako je tomu u tohoto zařízení firmy PreSonus.

Dynamika

Dynamiku signálu řešíme hlavně vhodným nastavením gainu na převodníku. Základní pravidlo je dostatečná rezerva před digitálním zkreslením.

Pokud se přesto rozhodneme, že použijeme kompresor, volíme konzervativnější nastavení. Nevhodně nastavená komprese může zvuk zcela zničit. Slyšitelné pumpování (kolísání mezi tím, kdy kompresor dynamiku stlačí a uvolní) je velmi rušivé.

Volíme méně agresivně znějící kompresor (opto nebo elektronkový). Nastavení Ratio do 3 : 1 a s Tresholdem, u kterého nedochází k větší dynamické redukci než -3 až -6 dB. Čas Attacku volíme zpravidla delší a Release tak, aby se kompresor zavíral dostatečně rychle ve vztahu k hustotě informace. Make up gain nikdy nezvyšujeme víc. než je hlasitost původní informace.

Některé signály jsou natolik agresivní, že je někdy vhodné zvuk „ohlídat” limitérem (například slapem hraná basa nebo perkusivní nástroje). Nicméně jak je uvedeno výše, snažíme se nejdříve pracovat s gainem na zvukové kartě.  

Podobně postupujeme s dalšími dynamickými procesory, jako je gate nebo expander. Pokud se rozhodneme je použít, vždy pečlivě kontrolujeme, zda nedochází k degradaci signálu. Třeba gate u basového bubnu musíme nastavovat ve vztahu k nejtiššímu úderu v tracku. A zde se opět dostáváme k dynamice – pokud je jeden úder jako druhý (což je dáno jak aranžmá, tak schopností hráče hrát konzistentně), je nastavení gate snadné. Pokud ale dynamika kolísá, je nastavení složitější a musíme dávat pozor na to, abychom o nějaké informace nepřišli.

Saturačních efektů můžeme dosáhnout pomocí externího předzesilovače. Tato zařízení vtisknou zvuku svůj specifický sound, i když je používáme k pouhému zesílení signálu na potřebnou úroveň.

Saturace

Saturační úpravy máme v arzenálu jako možnost. Saturace je řízené zkreslení, které zvuku dodává charakter a plastičnost. Jako takové se může objevit ve studiu na více místech.

V době plně analogového záznamu se saturace dostala do hry již dobovou technologií použitou v mikrofonech, v předzesilovačích studiových mixpultů, pouhým průchodem zvuku skrz tyto mixy nebo záznamem do pásu.

V současné době můžeme využít hybridní přístup analog–digitál, nebo použít tyto efekty v digitální podobě.

Saturaci můžeme použít jako „sladidlo nebo pojidlo” pro celý mix, zpravidla zde mluvíme o simulaci záznamu do pásu nebo o průchodu zvuku skrz analogový mix. Naopak skutečných agresivních saturačních efektů dosáhneme při přebuzení vstupu, tedy gainu, ale zde mluvíme o analogovém zkreslení, ne digitálním.

Čím zvuk upravit?

Jaké „nářadí” můžeme použít? Můžeme jít čistě digitální cestou – pomocí pluginů zapojených do cesty zvuku v DAWu mezi zdrojem a záznamem. Toto zapojení nám umožňuje většina DAWů.

Sofistikovanější řešení nalezneme u dražších zvukových karet, jako je RME nebo Universal Audio. Tyto převodníky obsahují DSP mixy (jakési virtuální mixy), které mohou sloužit i pro nastavení těchto efektů do cesty zvuku dříve, než dojde k záznamu. Rozdíl oproti předešlému způsobu je, že se efekty „počítají” ještě ve zvukové kartě. Na jednu stranu jsme limitováni kvalitou efektů, které vloží do převodníku jeho výrobce, ale odpadá zátěž, kterou kladou na výkon pluginy použité v DAWu.

Možností, jak upravit zvuk před záznamem, je vložení pluginů. Ty lze použít jak z DAWu, tak ze zvukové karty, pokud tuto funkci podporuje – jako například zvuková karta Apollo firmy Universal Audio.

Zajímavá je již uvedená možnost hybridního přístupu analog–digitál. Zde se nám otevírá obrovsky bohatý svět zařízení, jako jsou předzesilovače či víceúčelové chanell stripy. Pokud nám stačí základní úprava frekvence–dynamika, vystačíme si s běžným výběrem pluginů v DAWu. Pro saturační efekty se nám ale může hodit vhodně zvolený předzesilovač. Jeho vstup můžeme saturovat pomocí vstupního předzesilovače – gainu.

Samozřejmě i chanell stripy (tedy předzesilovače, které obsahují další funkce, jako je ekvalizace, komprese atd.) mohou být vhodným řešením v domácím studiu. Nevýhodou je, že tato zařízení zpravidla zvyšují celkové náklady na vybavení studia.