4 pilíře mixu – část druhá Domácí (nahrávací) studio na startovní čáře

Úpravu mixu jsme si zjednodušili na dva základní kroky:

1. Hlasitost a její změny
2. Úpravu frekvenčního obsahu

Pokud tuto myšlenku rozvedeme, můžeme říct, že většina zvukových úprav (v rámci základních 4 pilířů) pracuje do velké míry se změnou hlasitosti. Jde jen o to, že se tyto změny vztahují k větším detailům zvuku.

Komprese a ekvalizace = práce s hlasitostí

Práce s fadery je základním krokem – měníme hlasitost mezi jednotlivými komponenty mixu. Panorama je technika, kdy hlasitost „přesouváme“ z jedné strany stereo pole na druhou. Podobně můžeme vnímat i další dva pilíře mixu, kompresor a ekvalizér.

Dynamické úpravy pracují s hlasitostí tak, že chceme, aby se měnil dynamický rozsah dané stopy na základě nastavení parametru Treshold (práh). Mluvím zde o rodině dynamických efektů, jejichž králem je kompresor. Všechny tyto efekty zjednodušeně fungují tak, že nastavíme práh (míru hlasitosti) a chceme, aby daný efekt reagoval podle toho, zda energie nastavený práh překročí, či ne.

Například kompresor sníží hlasitost zvuku, pokud energie signálu překročí nastavený práh. Naopak gate zcela uzavře zvuku cestu dál, jestliže hlasitost klesne pod nastavený práh. Na základě této logiky dokážeme odvodit funkci všech dynamických efektů.

Podobně můžeme nahlížet i na frekvenční úpravy. V tomto případě mluvíme o ekvalizaci. Ačkoliv to nemusí být na první pohled zřejmé, ekvalizér je efekt, který také pracuje s hlasitostí. Jeho funkce umožňuje zvýšit či snížit hlasitost u vybraných frekvenčních pásem.

To je samozřejmě určité zjednodušení, protože jak kompresory, tak ekvalizéry nedělají pouze to, že mění hlasitost. Na základě konstrukce (a to i ve formě plug‑inu) bude jejich reakce rozdílná, a tak dávají zvuku další vlastnosti, jako je saturace a vlastní specifický zvukový charakter.

Kompresor = chytrý fader

Kompresor = chytrý fader. Funkci kompresoru si můžeme představit jako chytrý fader. Ten mění hlasitosti signálu tak, aby nedocházelo k jeho nežádoucímu navýšení ani ke ztrátě. Tak lze track lépe zasadit do kontextu mixu.

V tomto dílu seriálu se podíváme blíže na použití kompresoru. Tento efekt můžeme zjednodušeně popsat jako chytrý fader hlasitosti. To znamená, že náš chytrý fader ví, kdy má hlasitost signálu zvýšit či snížit na základě nastavení, které definuje míru a rychlost jeho reakce.

Je ale třeba chápat, že kompresor je pouze automat. Reaguje tedy jen tak, jak ho nastavíme. To znamená, že komprese není vždy jediné nebo ideální řešení pro úpravu dynamiky. Pokud nastavíme kompresor chybně, můžeme zvuk připravit o energii, nebo bude docházet ke kompresi, která bude znít rušivě.

Kompresor v mixu

Kompresor je naprosto klíčovým efektem moderního mixu. Jeho použití má má dva základní důvody:

1. Kontrola dynamického rozsahu signálu
2. Tvarování obálky zvuku

Kontrola dynamiky

Hlavním důvodem, proč kompresor v mixu potřebujeme, je kontrola dynamického rozpětí. Zde mluvíme jak o jednotlivých stopách, tak o skupině stop či o celém mixu. Práce s dynamikou je jedním ze základních nástrojů muzikanta. Dynamikou myslíme střídání nejtišších a nejhlasitějších míst v rámci hudební performance. Hudebníci přirozeně používají změny v dynamice pro vytvoření větší údernosti a kontrastu. Z pohledu hudebníka je práce s dynamikou součástí jeho performance. Čím lépe hudebník svůj nástroj ovládá, tím lépe dokáže pracovat i s touto částí hudebního slovníku. Například bubeníci mají dynamicky jednotlivé údery více „srovnané“ apod.

Dalším aspektem je, že zejména akustické zdroje zvuku (nástroje, hlas) v dynamice přirozeně kolísají. Paradoxně je například zkreslená kytara dynamicky plošší než kytara akustická. Na rozdíl od hudebníka jsou pro zvukaře příliš velké skoky v dynamice problematické. Naším cílem je dosáhnout v mixu rovnováhy. To v sobě zahrnuje i to, aby daná informace byla stále konkrétní.

Klasickým příkladem je vokál. Je téměř nemožné dobře usadit dynamický zpěv pouhým nastavením faderu tak, aby byl stále v ideálním poměru vůči zbytku mixu. Buď nám na některých místech vokální part „křičí“ a vystupuje příliš do popředí, nebo se ztrácí a není mu rozumět. Cílem je, aby posluchač nemusel „luštit“, co se v mixu právě děje. Chceme, aby byl poslech pokud možno nerušený a plynulý. Tento problém je o to větší, čím hustší je mix. Čím více informací v prostoru mixu máme, tím více musíme dynamiku kontrolovat.

Attack a Release – většina kompresorů nabízí dva ovládací prvky, které řídí čas, za jak dlouho komprese nastane a jak dlouho trvá. To umožňuje měnit obálku zvuku a vrátit mu energii a údernost.

A dalším širším pohledem je skutečnost, že žijeme v relativně rušném světě. To znamená, že pokud klesne celková hlasitost pod určitou hladinu, přestaneme daný part slyšet. Z druhé strany to znamená, že každý reprodukční systém má limit, kolik dynamiky dokáže přenést bez zkreslení. Oba tyto limity tvoří rámec, do nějž se musíme s dynamikou nahrávky vejít.

Klasickým příkladem je poslech vážné hudby na sluchátka ve veřejné dopravě. U těchto nahrávek se kompresor zpravidla nepoužívá vůbec. Kompresorem je dirigent, který řídí změny dynamiky. Z hudebního hlediska je takový poslech skvělým zážitkem. Ze zvukařského pohledu to znamená, že buď obětujeme tiché pasáže, nebo riskujeme, že přijdeme o sluch v okamžiku, kdy symfonici zaberou v plné dynamice.

Proto je kompresor nezbytným nástrojem pro moderní mix.

Tvarování obálky zvuku

Průběh zvuku má 4 základní fáze. Ty známe pod zkratkou ADSR obálka. Kompresor nám umožňuje měnit poměr mezi jednotlivými fázemi a díky tomu lze funkci kompresoru chápat nejen ve vztahu k redukci dynamiky.

Druhým důvodem, proč je kompresor tak nezbytný, je, že jeho pomocí můžeme zvuk tvarovat. Kompresor umožňuje zvuku vrátit průraznost, energičnost a agresivitu. Dokáže také vrátit do hry ta místa signálu, která se jinak ztrácejí, tedy detaily, jež jsou při poslechu zajímavé.

Každý zvuk má 4 základní fáze průběhu. Hráči na klávesové nástroje znají tyto fáze jako ADSR obálku. Ta říká, jak se mění hlasitost signálu v průběhu času.

Skládá se ze čtyř částí: Attack, Decay, Sustain, Release

• Attack (náběh) – čas, za jak dlouho se dostane signál na maximum
• Decay (útlum) – čas, za jak dlouho se signál z maxima sníží na hodnotu sustain
• Sustain (podržení) – udává konstantní velikost signálu (jakási základní hlasitost)
• Release (uvolnění) – doznění, doba snižování hlasitosti do úplného ticha

Kompresor má ovládací prvky, které řídí rychlost jeho reakce. A právě tato vlastnost nám umožňuje měnit obálku zvuku.

Rychlost reakce řídí dva parametry:

• Attack – čas, za jak dlouho od vstupu signálu do kompresoru začne samotný proces komprese
• Release – čas, jak dlouho bude komprese probíhat, než se kompresor vrátí do „nulové“ výchozí hodnoty (tedy kdy je komprese ukončena)

Na první pohled by mohlo být logické chtít, aby kompresor začal s reakcí okamžitě.

Pokud bychom ale použili kompresor s absolutní reakcí, zvuk bude kulatý a méně konkrétní. Pro lepší prosazení zvuku zpomalíme nástup komprese např. o 40 milisekund. Tak dáme možnost „proklouznout“ nástupní hraně zvuku (tzv. Transientu), a tím zlepšit srozumitelnost dané informace v mixu.

Stejně tak můžeme prodloužit sustain stopy. Jestliže prodloužíme čas komprese (např. u stopy virblu), získáme zpět „tělo“, tedy dozvuk, který se jinak může ztrácet. Podobně lze vrátit život stopě basy s malým sustainem (např. kvůli starým strunám).

Kompresor má ještě jeden zásadní ovládací prvek, tzv. Make up Gain. Můžeme se setkat s různým pojmenováním, ale princip je takový, že se jedná o zesilovač signálu na výstupu kompresoru. Tím zesílíme zvuk vycházející z kompresoru až za celým procesem komprese. Třeba když snižuje hlasitost nad nastaveným prahem, přibližuje špičky signálu k tišším částem. Zesílením za tímto procesem tak zvyšujeme nový poměr mezi „špičkou a průměrem“ neboli dostáváme do popředí jinak neslyšné detaily.

A to je druhý důvod, proč je kompresor tak účinným nástrojem v arzenálu zvukaře.

Celá rodina efektů odvozených od kompresoru nám umožňuje nejen základní kontrolu dynamiky, ale i sonické rozšíření zvuku. A nejen to. Dynamické efekty se hojně používají ke kreativním účelům, kdy dodáme nahrávce další pohyb. Tyto efekty vnímám více jako produkční nástroje než jako efekty pro základní úpravu zvuku.