4 pilíře mixu Domácí (nahrávací) studio na startovní čáře

Celý proces mixu si můžeme rozdělit na 6 základních kroků:

1. poměr hlasitostí (fader),
2. nastavení prostoru (panorama),
3. frekvenční úpravy (ekvalizace, saturace),
4. dynamické úpravy (komprese),
5. předozadní nastavení (dozvuky),
6. finální vyhlazení (automatizace).

Tyto kroky děláme v každém mixu.

Ať se díváme na mix z různých pohledů, vždy dojdeme k tomu, že základem je úprava dvou veličin:

• hlasitosti a její změny
• frekvenčního obsahu

Většina procesů, které v mixu používáme, se opírá o tyto dva principy. Pokud vnímáme mix takto, velmi nám to zjednodušuje pochopení celého procesu. Těmto principům říkáme 4 pilíře mixu. Pojďme si je vysvětlit blíže.

Pilíř první – hlasitost

Zásadním konceptem č. 1 je hlasitost. V předešlých částech seriálu jsme se dívali na hlasitost celého mixu, technicky, tedy tak, aby byl celý projekt na mix připravený.

Když mluvíme o hlasitosti mixu, myslíme tím poměr hlasitostí jednotlivých složek mixu. Ten nastavujeme fadery. Nemluvíme zde o absolutní hlasitosti nahrávky (tu řešíme až v masteringu). Máme tedy na mysli poměry hlasitostí, které tvoříme mezi jednotlivými tracky. Je to důležité ze dvou důvodů.

Zaprvé tím definujeme důležitost jednotlivých informací v mixu. Některé stopy budou dominantní a jiné budou tvořit pozadí nahrávky. Nelze mít všechny informace na stejné úrovni. To, jak jednotlivé stopy sesadíme, tvoří celkový rámec nahrávky.

Zadruhé, toto nastavení bude řídit naše rozhodování o dalších úpravách mixu. Například komprese nebo ekvalizace budeme dělat jinak u dominantních stop mixu a jinak u stop v druhém plánu.

Pravidlo 20 minut

Dříve, než sáhnete k jakýmkoliv plug‑inům a dalším procesům, dejte si dostatek času na nastavení základní hlasitosti.

Celý mix nastavíme do smyčky tak, aby nám hrál stále dokola. Mix pustíme a začneme nastavovat hlasitost jednotlivých kanálů proti sobě. Skladbu necháme hrát několikrát dokola. Nemusí to být samozřejmě přesně dvacet minut. Jde o to, najít ideální poměr hlasitostí pro všechny části mixu, experimentovat a hledat ideální řešení.

Je dobré mít na paměti, že hledáme nejlepší možnou pozici, ovšem jen fadery se hlasitost vybalancovat nedá. Může se stát, že bude jeden track v hlasitosti kolísat natolik, že nebude možné ho po celou dobu nastavit dokonale. Tato situace je normální. Přesnější zasazení pak uděláme pomocí komprese a automatizace.

Nastavení hlasitosti lze provést postupným zesílením stop z úplného ticha

Jak stopy míchat?

Zde máme několik možností:

1. Postupné přidávání stop
   Stopy můžeme míchat tak, že jejich hlasitost snížíme na nulu. Postupně zesilujeme jednotlivé stopy a přidáváme je k předešlým. Tak máme kontrolu nad každou stopou, kterou přidáváme. Nevýhodou je, že neslyšíme mix jako celek.
   
   
2. Stopy „na půl žerdi“
   Lepší způsob nabízí přístup, kdy hlasitost všech tracků snížíme na polovinu a necháme je proznívat všechny. Z této snížené pozice „dotahujeme“ hlasitosti do finální podoby. Tak máme dobrou kontrolu nad celým mixem i nad jednotlivými tracky.
   
   
3. Mix z nuly
   Pokud mícháme z přednastavené šablony, je scénář takový, že si založíme nový (prázdný) projekt na mix a do něj vložíme data. Pak budeme mít fadery v nulových polohách (to znamená, že hlasitost se ani nepřidává ani neubírá). Zde je postup podobný jako u bodu 2, jen zpravidla jdeme s hlasitostí níže.

Nedaří se mi najít ideální hlasitost

Jestliže nemůžeme najít ideální hlasitost pro danou stopu (např. proto, že její hlasitost kolísá), můžeme jít cestou hledání průměru. To znamená, že zjistíme maximální hlasitost, kdy už je track příliš nahlas. Dále zjistíme opak, tedy kdy je track už příliš potichu. Naše ideální hlasitost se tedy nachází uprostřed těchto dvou hodnot.

Hlasitost jako základní stavební kámen mixu

Nepodceňujme fader jako nástroj zvukaře. Hlasitost a její změny je fundamentálním konceptem práce se zvukem. Práce s faderem nám neposkytuje jen rychlé poměrování hlasitostí.

Je to nástroj, který tvoří kontrast a převádí pozornost na ty části mixu, jež považujeme za důležité. Změny hlasitosti umožňují dělat největší „efekty“ v prostoru mixu, a to přesto, že se zdánlivě jedná o jednoduchý nástroj v rukou zvukaře.

Lépe nastavení hlasitosti kontrolujeme tak, že necháme tracky proznívat na poloviční hlasitost a „dotahujeme” do finální podoby

Pilíř druhý – panorama

Panorama – podobně jako hlasitost – tvoří základní prostor mixu. V úvodu uvádím, že v mixu pracujeme hlavně s hlasitostí a frekvencemi.

Panoramu můžeme vnímat jako horizontální hlasitost. Panorama je v podstatě fader pro horizontální umístění stopy ve stereo poli. Je to nástroj jak pro vytváření prostoru, tak pro separaci jednotlivých zvuků od sebe. Zároveň vytváříme iluzi prostoru a širokého obrazu nahrávky.

Podobně jako u faderů stavíme některé informace jako nosné, a naopak. Jinak řečeno, některé stopy hrají ve středu panoramy (jejich hlasitost je stejná jak v pravé, tak v levé bedně). Naopak, některé stopy umístíme záměrně mimo střed.

3 pravidla pro nastavení panoramy

Pro nastavení panoramy můžeme použít tři základní pohledy:

1. Nastavení z pozice frekvenčního obsahu
   Z technických důvodů je pravidlem, že čím hlubší zvuk v mixu je, tím blíže by měl být umístěn na střed panoramy. Kopáky, basy a všechny uměle generované basy jsou umístěny uprostřed. Důvodem je, že chceme od reprodukčních soustav, aby kmit reproduktoru byl ve stejné fázi na obou stranách. Basové frekvence znějí čistěji a mohutněji, pokud oba reproduktory „pomáhají“ jejich vyzáření.
   Druhým důvodem je zavedená estetická norma. Je již věcí zvyku napříč žánry, že basové informace nalezneme právě na středu panoramy. Jestliže tomu tak není, působí takový mix nevybalancovaně. Umístění basů mimo střed je výborný trik, když chceme do mixu vnést prvek překvapení.
   
   
2. Nastavení dle důležitosti partu
   Jak uvádím výše, mix je o volbě preference. Nelze mít všechny informace na stejné úrovni, v mixu musíme tvořit kontrast. Panorama nám umožňuje umístit některé informace na střed, jiné do okrajů, a tak rozdělit či převést pozornost pouze na některé stopy.
   Na střed stavíme zpravidla to, co je v mixu nejdůležitější z pohledu obsahu: zpěv, sólový nástroj atd. Doplňkové informace (např. plocha kláves, sbor) pak můžeme umístit mimo střed panoramy.
   Důvod pro toto nastavení není jen z pozice preference, jde také o technickou věc. Jak uvádím dále v článku, ne vždy má posluchač pozici, kdy slyší obě strany mixu shodně. Pak je důležité, aby ty nejzásadnější informace byly čitelné i v jednotlivých monitorech.
   
   
3. Nastavení v protiváze
   V mixu máme často situaci, kdy v jeden okamžik hrají zvuky, které jsou si funkčně a frekvenčně blízké. Klasickým příkladem jsou hi‑hat a tamburína. Umístíme‑li oba zvuky v panoramě na stejné místo, dojde k takzvanému maskování. V jednoduchosti: hlasitější zvuk „překryje“ ten tišší, hrající ve stejném frekvenčním spektru.
   Pokud nastane tato situace, zvuky od sebe separujeme umístěním proti sobě. Dejme si nicméně pozor na to, že zvuk je i nadále třeba separovat i frekvenčně. Jestliže dojde ke sloučení mixu do mona, problém se nám vrátí.
   Touto separací budou nástroje opět srozumitelné, navíc si začnou ve stereo poli „povídat“ a budou vytvářet v prostoru mixu pulzování mezi pravou a levou stranou.

2 způsoby nastavení panoramy

V moderních DAWech lze panoramu nastavit zcela libovolně, tedy od okraje přes střed až na druhou stranu. To nám dává možnost dvou přístupů.

Nastavení panoramy můžeme udělat tzv. do vějíře

Panorama do vějíře

Tímto nastavením myslíme použití pozice libovolně od kraje ke středu. Toto nastavení zní zpravidla kompaktněji a umožňuje vyplnit prostor celé nahrávky tak, jak to odpovídá i živé situaci.

Jiným způsobem je tzv. L – C – R panorama, která využívá pouze tři pozice

Panorama L – C – R

Left – Center – Right: tedy nastavení pouze zcela vlevo, na střed a zcela vpravo. Tento (opět) moderní způsob pracuje pouze se třemi polohami. Celá myšlenka vychází z předobrazu starších nahrávacích technologií, kdy bylo možné použít pouze tyto tři polohy.

Takto nastavený mix zní velmi široce a ze zvukařské pozice nám usnadňuje práci s panoramou. Na druhou stranu to zvyšuje nároky na separaci stop ekvalizérem. Nevýhodou této metody je, že se nehodí pro každý žánr a mix může mít v prostoru „díry“. Tuto metodu můžeme použít hlavně u moderních současných žánrů.

Panorama z pozice žánru

Obecně je šířka nahrávky také spjata s žánrem. Jemnější a intimnější žánry budou znít lépe, když bude šířka nahrávky sevřenější. Např. jazzové trio nebo folkový zpěvák s kytarou budou znít nepřirozeně, budeme‑li nahrávku dělat příliš širokou. Čím hustší mix a modernější sound máme, tím můžeme mix více roztáhnout.

Panorama jako plátno příběhu vašeho mixu

Součástí práce na mixu je vytvoření kontrastu. Při běžném poslechu vnímáme zpravidla tři základní informace, zbytek nahrávky nevnímáme vědomě. Přesto je ale důležitá i tato část.

Představme si mix jako filmovou scénu. Díváme se na hlavní hrdiny v popředí, kteří řeší problém. I když naši pozornost upoutává tato akce, na pozadí obrazu se odehrává v druhém plánu další děj, který dává celé scéně uvěřitelnost. Projede auto, projde osoba a tak dále.

Panoramu můžeme chápat podobně: tvoříme pomyslné plátno našeho hudebního příběhu.

Mix kontrolujeme i v mono zapojení pro odhalení špatné frekvenční separace stop

Separace ve stereu – kontrola v monu

Panorama je nástroj, jak stopy separovat. Zároveň je důležité si uvědomit, že poslech ve stereu (čili podmínky v našem studiu) je v běžném světě relativně vzácný. Vyjma poslechu na sluchátka se běžný posluchač nenachází ve stejné pozici jako my v okamžiku, kdy mix upravujeme.

Proto je vhodné (nejen z důvodů panoramy) kontrolovat mix přepnutím na mono. Tak přijdeme o separaci, kterou jsme vytvořili nastavením panoram. Pokud se nám nějaký zvuk ztratí, přestane být konkrétní, je třeba sáhnout po ekvalizaci a zvuk dodatečně separovat.

Statická vs. dynamická panorama

Poslední bod k nastavení panoramy je uvědomění, že nastavení panoramy (stejně jako faderu hlasitosti) lze v průběhu mixu měnit. Jinak řečeno, panorama není statická. V profesionálních mixech je běžné, že se pozice panoramy v průběhu mixu mění.

To představuje velmi silný nástroj v rukou zvukaře. Jak uvádím na začátku článku, změna hlasitostí má největší vliv a dopad na vyznění mixu. Proto je tato technika tak účinná.

Představme si písničku, v níž se postupně přidávají nové nástroje. Například začneme s vokálem a akustickou kytarou. V tento moment jsou oba nástroje na středu panoramy. Jako další nástroj se přidá druhá akustická kytara, která dvojí první akustiky. V tento moment již můžeme automatizací posunout první kytaru mimo střed panoramy a novou kytaru umístit na druhou stranu. Tímto krokem získáme nejen více prostoru pro zpěv, ale i pohyb v mixu.

Jiným příkladem je kontrastní nastavení sloka–refrén. Pokud chceme dosáhnout mohutnějšího refrénu, necháme nástroje (např. elektrické kytary) hrající ve sloce na tři čtvrtě hodnoty rozsahu panoram. Při nástupu refrénu pak posuneme kytary až do okrajů. Opět získáme pohyb a skok, který působí více efektně, i větší prostor ve středu mixu.

V příštím pokračování se podíváme blíže na dynamické a frekvenční pilíře mixu.