4 pilíře mixu – část třetí Domácí (nahrávací) studio na startovní čáře

Co je ekvalizér?

Ekvalizér je efekt, který umožňuje zesílit, zeslabit či zcela odebrat vybrané frekvence. V předešlém dílu seriálu jsme se na ekvalizér dívali jako na efekt, který pracuje s hlasitostí. V tomto případě jde jen o to, že změny hlasitosti aplikujeme pouze na vybranou frekvenční oblast.

Mix jako skládačka puzzle

Celý prostor mixu si můžeme představit jako puzzle. Naším cílem je složit zvuky tak, aby do sebe jednotlivé dílky do sebe zapadaly a celý obrázek dával smysl. Objem frekvencí, které máme k dispozici, je limitovaný. Frekvenční rozsah, který jsme sluchem schopni zachytit, se pohybuje přibližně od 20 Hz do 20 kHz.

Čím hustší mix je (tedy čím více zvuků/stop obsahuje), tím lépe a přesněji musíme naše pomyslné kostky puzzle tvarovat.

Každý zvuk má své místo

Co to znamená? Pro každý zvuk v mixu musíme najít místo. Zároveň se snažíme stopy upravit tak, aby nepřekážely stopám ostatním. Jinak řečeno, ekvalizérem upravujeme jednotlivé stopy, aby zapadaly do kontextu celé nahrávky.

Pokud nahrávku tvoří dvě informace – například zpěv a akustická kytara –, mohou být oba zvuky frekvenčně široké. Mix je řídký a taky není třeba zvuky příliš zúžit, aby se do mixu vešly.

Nahrajeme‑li stejnou akustickou kytaru do hutného rockového aranžmá, které bude obsahovat kromě zpěvu i bubny, keyboardy, sbory, elektrické kytary či další zvuky, kytara upravená v prvním příkladě se do mixu nevejde. Budeme muset její frekvenční obsah zúžit, jinak bude mix znít nekonkrétně.

Sweeping – pro vyhledání nežádoucích frekvencí použijeme jednoduchou techniku. Úzkým pásmem ekvalizace, které hodně zesílíme, procházíme celé frekvenční pole od basů až po výšky. Poslechem hledáme vše, co působí rušivě a čistotu stopy zhoršuje.

Vytváříme kapsy

Této technice se říká vytváření kapes. To znamená, že odebíráme frekvenční oblasti jednotlivých stop tak, aby nepřekrývaly ostatní zvuky a nechaly pro ně v mixu místo. V našem případě – s akustickou kytarou do rockové písně – to znamená, že na rozdíl od akustické balady odstraníme celé tělo nástroje hi‑pass filtrem a necháme kytaře pouze vyšší frekvence, jež jsou nositelem perkusivity. Prostor, který takto vytvoříme, přenecháme ostatním nástrojům.

První krok – odebírání

Chybou, kterou začínající zvukaři dělají, je, že chtějí všechny zvuky rovnou zvýraznit. Pásma v ekvalizéru pouze zesilují. Jaký to přinese efekt? Mix bude méně srozumitelný a nekonkrétní. Na začátku článku hovoříme o ekvalizéru jako zesilovači frekvenčních pásem. Pokud bychom pásma jen přidávali, stačí nám zesílit stopy fadery.

U stop se nejdříve snažíme analyzovat, které frekvence jsou nadbytečné nebo kazové. Většina zvuků v mixu nějaké má. To provedeme technikou, jíž se říká Sweeping. Jedná se o jednoduchý postup. Vybereme si jedno pásmo v ekvalizéru a to hodně zesílíme. Parametrem Q (šířka pásma) nastavíme užší pásmo. Tím začneme procházet celé frekvenční pole od basů po výšky.

To, co hledáme, jsou kazové frekvence – hučení, krabicovost, nazálnost či různé nahoukávání, rezonance apod. Tyto kazy se do zvuku dostávají z různých důvodů. Buď špatně znějícím zdrojem (nástrojem), špatným mikrofonováním, nebo nevhodnou akustikou místnosti. Když se tyto frekvence odstraní, je stopa čistší a získá konkrétnost.

Druhý krok je odstranění nadbytečných frekvencí. Typickým zástupcem jsou subbasy. Ve většině stop v mixu je odstraníme, protože pro dané stopy nejsou potřebné, a navíc vyčistíme basový sektor pro ty informace, které v basech přirozeně hrají.

Vždy nejdříve frekvence odebírejte. Klasickým příkladem je hi‑pass filtr, který odstraní všechny basové frekvence v dané stopě. Tak není stopa tímto obsahem zatížena a otevírá se prostor pro informace, které v basech skutečně hrají.

Druhý krok – zvýraznění

Odebírání frekvencí u jednotlivých stop je pro začínající zvukaře neintuitivní krok. Když chceme zvýraznit nějakou část mixu, můžeme ji buď zesílit, nebo naopak zeslabit vše okolo a nechat danou část vyniknout. I když to vypadá jako to samé, je odebírání lepší cesta.

Dalším důvodem, proč je odebírání složitější, je, že není tak slyšitelné jako zesílení. Proto je pro začínající zvukaře přirozenější pásma zesilovat, neboť tyto změny lépe slyší. Teprve po vyčištění stop od balastu začneme strategicky zvuky zvýrazňovat. Zde opět platí pravidlo o vytváření kapes. Snažíme se najít specifické prostory pro jednotlivé stopy. Čím hustší mix je, tím užší tyto zásahy zpravidla jsou.

Široká a úzká pásma

Pro práci s ekvalizací zpravidla platí, že používáme širší pásma pro zesílení a užší pásma pro zeslabení. Důvodem je opět vyšší citlivost na to, co je v mixu hlasitější.

Příliš úzká pásma (tedy kolik okolních frekvencí kromě kořenové ovlivníme) znějí při zesílení nepřirozeně. Naopak při ubírání pásem není tento zásah tak rušivý a zároveň ubíráme jen tolik, aby nebyl zvuk zbytečně úzký. Při ubírání pásem můžeme vnímat ekvalizaci jako skalpel, při zesílení volíme široká pásma pro přirozenější výsledek.

Zrcadlová ekvalizace

Jedním z problémů, na který narazíme, je, že některé zvuky spolu budou vždy soupeřit o místo z podstaty. Klasickým příkladem je kopák a basa nebo zpěv a klávesy či kytary. Tyto zvuky operují v podobných pásmech a navzájem si překážejí. Pro separování zde můžeme použít techniku zrcadlové ekvalizace. Například když máme kopák usazený na frekvenci 80 Hz a basu na 100 Hz, provádíme jejich úpravu tzv. zrcadlově. U kopáku zvýrazníme pásmo 80 Hz a stejné pásmo v base ubereme. To samé zrcadlově uděláme u frekvence 100 Hz. Basu zesílíme a kopák ztlumíme. Tím dosáhneme usazení obou zvuků v prostoru mixu tak, že si nepřekážejí a zároveň plní svou roli.

Pro vybalancování informací, které operují ve stejných frekvenčních pásmech, můžeme použít techniku zrcadlové ekvalizace. Zde určíme tonální centrum v každé stopě, které zesílíme a zrcadlově ubereme ve stopě druhé.

Ekvalizace vždy v kontextu mixu

Další chybou, které se začínající zvukaři dopouštějí, je, že upravují stopy odděleně. Je běžné, že dobře upravené zvuky nám znějí při odděleném poslechu nepřirozeně. To ale není podstatné. Důležité je, jak znějí v kontextu celé nahrávky.

Pokud si stopu takzvaně vysolujeme a upravíme ji bez kontroly toho, jak nám do celé nahrávky zapadá, děláme úpravu naslepo. Samozřejmě, že při hledání větších detailů je občas nutné zvuk od zbytku mixu oddělit. Neměli bychom ale finální rozhodování dělat mimo zbytek mixu.

Mix v monu

Jedním z jednoduchých triků, jak lépe rozumět, zda je mix dobře vybalancovaný, je míchání v monu. Jsou‑li v mixu dva zvuky usazené ve stejné frekvenční oblasti, dochází k takzvanému maskování. Jedná se o situaci, kdy silnější zvuk překrývá neboli maskuje zvuk slabší. Pokud ale zvuky separujeme v panoramě, může nám tento problém uniknout.

Pro lepší kontrolu použijeme trik s přepnutím nahrávky do mona. Tak přijdeme o prostorovost, kterou jsme nastavením panoramy vytvořili. Celý mix pak hraje z jednoho bodu.

Jestliže se nám nějaká část mixu ztratí, nebo naopak nepřirozeně vyskočí z mixu, znamená to, že se nám nějaké části frekvenčně překrývají.

Nemělo by nás mýlit, že stopy rozdělené ve stereo poli znějí dobře. Mix v monu je snadný způsob, jak celou nahrávku zkontrolovat.