Které souhlásky si ohlídat při nahrávání? Mikrofon je užitečný pomocník. Jen vědět, jak s ním pracovat!

Pozor, nekvalitní záznam hlasu pozná každý!

Nahrávání lidského hlasu není zcela jednoduchou záležitostí. Zatímco v hudbě velká část posluchačů nerozezná, že akordy zcela neladí, rytmus se mírně i více sype, barvy nejdou do sebe, u „nahatého“ lidského hlasu dokáže téměř každý posluchač ihned objevit třebas i mírnější škraloupy a vady. Slyší totiž lidskou mluvu každý den. Důvěrně ji zná.

Není divu, že se v on-line světě vyrojila řada samozvaných kritiků, která lustruje podscasty, audioknihy, interview, reportáže, dabing ad. Jak na to, aby bylo mluvené slovo dobře nahrané? Abychom natočili souhlásky vyrovnané a čitelné?

Není to ve vybavení, ale ve spíkrovi a způsobu snímání

Dobrá zpráva je, že pro to, aby byly všechny hlásky v záznamu vyrovnané, nepotřebujete žádné super vybavení, ani drahé postprodukční nástroje. Stačí vám dobré akustické prostředí bez dozvuku s vyrovnanou kmitočtovou charakteristikou (místnost by neměla ubírat ani přidávat basy, středy a výšky), kvalitní mikrofon, dobrá zvuková karta a běžný nahrávací a editační program.

Kvalitní záznam hlasu ale nezískáte jen tak. Budete si muset pečlivě ohlídat herce či spíkra, jak vyslovuje. A hlavně jak mluví na mikrofon, aby byl celý repertoár jeho hlásek co nejvíce „v cajku“. To si žádá speciálně ohlídat souhlásky, které mohou při dopadu na membránu mikrofonu vytvořit nežádoucí ruchy: praskance, lupance, ale také sykot či šum.

Abychom se těmto nežádoucím jevům vyhnuli, měli bychom alespoň od základu poznat artikulační nástroje v hlasovém ústrojí člověka.

Místo, kde se souhláska tvoří

V případě problematických hlásek nás tolik nezajímají samohlásky (vokály), u nichž se většina vzduchu spotřebuje na rozkmitání hlasivek v krku a na vygenerování tónu. Samohlásky obsahují minimum ruchů a rázů, a proto dopadají na membránu měkce a plynule. Zřídkakdy vytvoří nežádoucí jev.

Mnohem problematičtější jsou souhlásky (konsonanty), které se dělí na znělé a neznělé. Znělé souhlásky jsou na tom mírně lépe, protože část tlaku vzduchu se opět spotřebuje na rozkmitání hlasivek a na tón. Oslabený tlak vzduchu potom putuje dál do ústní dutiny, kde na něj čekají překážky, pomocí nichž vznikne daná souhláska.

Nejvíce problémů máme se souhláskami neznělými, kdy tlak vzduchu projde otevřenými hlasivkami a zůstává stále silný. A když narazí na překážku – na horní patro, špičku jazyka, zuby či rty, vytvoří mnohem razantnější souhlásku. A navíc část nespotřebovaného vzduchu uniká z úst ven. Tato energie může rázem – úderem na membránu mikrofonu nežádoucím způsobem překrýt jinak pěkně vyslovenou souhlásku.

Proto je důležité znát artikulační místo – překážku v mluvidlech, kde souhláska vzniká.

Hlasový tratkt: zespoda od hlasivek proudí vzuch a vychází ven ústy (nahoře vlevo).

Přední hlásky = větší nebezpečí pazvuků

Platí jednoduché pravidlo: čím více je překážka – artikulační nástroj více vepředu, tím větší energie obvykle na kapsli mikrofonu dopadne. A o to opatrněji bychom si měli tyto souhlásky ohlídat. Vezměme si popořadě artikulační místa, kde vznikají souhlásky neznělé i znělé (které kromě ruchové složky vzniklé na překážce obsahují i tón z hlasivek).

Zcela vepředu leží rty, blízko nich směrem dovnitř se nacházejí zuby, u kterých jsou podstatné jejich hrany. Svou nezanedbatelnou roli hraje rovněž horní patro nacházející se v ústní dutině. Za zuby začíná tvrdou kostí a vzadu postupně přechází v měkkou tkáň. Dopředu k zubům můžeme vysunout špičku jazyka a vibrovat jí.

Pozn. Svou úlohu hraje i lopatka a kořen jazyka a spodní čelist, kterou měníme objem úst.

K artikulačním místům se dostaneme podrobněji v části, kdy budeme probírat jednotlivé problematické souhlásky.

Směrovost mikrofonu i lidských mluvidel

Abychom mohli omezit nadměrnou energii vytvářející na membráně mikrofonu nežádoucí pazvuky, měli bychom základně poznat, co je směrovost mikrofonu a také směrovost hlásek.

Graf směrovosti připomíná pavučinu. Hyper kardiodní (hyper ledvinový) mikrofon se vyznačuje dvěma laloky: zepředu v nulové ose zaznamenává bez jakéhokoliv útlumu, vzadu na 180⁰ zaznamenává s útlumem – 10 dB, ze 120⁰ a 240⁰ pak s útlumem – 25 dB i více.

K základním vlastnostem mikrofonu patří tzv. směrovost. Informuje nás o ní graf směrovosti, který by měl výrobce ke každému kvalitnímu mikrofonu přiložit. Jde o kruh s rozsahem 360^0, rozdělený do čtyř kvadrantů. Osa, kam je kapsle přímo namířena, leží na azimutu 0⁰. Vpravo pod pravým úhlem se na 90⁰ nachází boční osa, další osy pak na 180⁰ a 270⁰.

Vevnitř v kruhu najdeme vrstevnice obvykle s odstupem po –5 dB. Ty nás informují, jak silně mikrofon z daného směru zvuk zaznamenává. V případě kulové charakteristiky mikrofonu rovnoměrně ze všech stran, v případě ledvinové charakteristiky nejsilněji zepředu, méně silně z boků a slabě zezadu.

Podobně směrově můžeme změřit a popsat vyzařování hlásek z mluvidel. Nulová osa protíná ústa a putuje rovně do prostoru přímo před nosem. Pomocí ní a dalších údajů poznáme, jak široce jednotlivé hlásky vyzařují. Zda symetricky, či nesymetricky, zda energie tvoří širší lalok jako u „a“, nebo lalok užší, jako u „i“.

I samohlásky „a, e, i, o, u“ vykazují směrovost. Na kmitočtu 1000 Hz (obr. a) vyzařují ve vodorovné rovině šířeji, na kmitočtu 2000 Hz (obr. b) se začínají směrově zužovat.

A to jsme se doposud pohybovali jen v rovině vodorovné. Zvláště u samohlásek je důležitá i rovina svislá. Energie z úst totiž ve svislé rovině nevyzařujeme rovně na nulovou osu, ale většinou mírně pod ni, tedy pod ústa. A v některých případech i mírně nad ústa. Své v tom hraje zasunutí spodní čelisti a energie vyzářená z nosu.

Na obrázcích je zobrazena směrovost samohlásek ve svislé rovině. Rovněž na kmitočtech 1000 Hz (obr. e) a 2000 Hz (obr. f). Nejsilnější energie se často nachází nad a pod ústy.

Jak daleko od mikrofonu?

Samozřejmě, že hlásky mají nejsilnější energii, když opouštějí ústa. Čím vlna postupuje dál od obličeje, tím více se na ni podepisuje odpor vzduchu. Její intenzita slábne. A také se mění v důsledku pohltivosti vzduchu barva zvuku. Hlásky ztrácejí na ostrosti, blednou. Každá v jiné vzdálenosti, ale také v rámci jinak širokého laloku.

Proto je důležité, z jaké vzdálenosti do mikrofonu mluvíme. V případě mluveného slova i studiového civilního zpěvu bychom měli využívat 2 zóny:

Close miking: mikrofon je od úst vzdálen mezi 1 cm až cca 30 cm. Získáme tak perfektně prokreslený signál. Na druhé straně budou jednotlivé hlásky různě barevné a různě silné.

Accent miking: mikrofon je od úst vzdálen mezi 30 cm až 200 cm, nejvytíženější však bývá zóna od 60 do cca 80 cm. Dynamika a témbr všech hlásek ustálí, souhlásky a slabiky se propojí ve vyrovnaná slova i věty. Nic nebude příliš vyčuhovat. Vychladne i většina parazitních jevů. Signál ale zbledne, sníží se jeho čitelnost a prokreslenost.

Problémové hlásky krok za krokem

Víme vše teoretické, co bychom měli, a pojďme na to. Na konkrétní hlásky od nejproblematičtějších vpředu po ty vlídnější posazené v ústech na předním patře. A zadní hlásky (např. h či g) nás už trápit nemusí.     .

Výbušné p, b na rtech

„P“ a „b“ se jmenují výbušné (explozíva), protože vzduch rozrazí jemně sevřené rty a dojde při tom ke zvuku, který může zblízka připomínat plesknutí či výbuch. Zvláště neznělé „p“ vytvoří vlnu s ostrým lomem, která do kapsle pořádně práskne. Navíc jsou obě souhlásky co do směrovosti nesymetrické. Snížit jejich agresivitu pomůže pop filtr, nemusí ale plně fungovat. Zkuste i mírný vodorovný odklon od nulové osy i větší vzdálenost od mikrofonu. A svisle mikrofon raději nad ústa.

Třené f a v mezi retem a zuby

Neznělé „f“ a znělé „v“ vznikají mezi retem a kořeny zubů. Při „v“ se tlak v reto-zubní dutině obvykle rozpustí a nevytváří rázy. Při neznělém „f“ však může část přebytečného vzduchu dojít parazitně na mikrofon. Pomůže větší vzdálenost nebo mikrofon hlouběji pod ústa.

T, d, k tvořené na dásni a na zubech

T, d obvykle nebývají už tolik agresivní, záleží ale na spíkrovi. Tyhle souhlásky totiž vznikají uvnitř úst, hned za zuby navazujícími na dáseň. Pokud u neznělého t přeženeme sílu vzduchu, tlaková vlna obepluje kolmo zuby a příliš udeří do membrány mikrofonu. Nepěkně zazní. Nestává se to tak často na začátcích jako na konci slov. Pomůže správná výslovnost i mírně větší vzdálenost od mikrofonu.

Třené sykavky s, z, š, ž

U špatně vyslovených sykavek může nastat problém, že rovněž příliš „vystřelí“ a zachrastí na membráně mikrofonu. Rodí se totiž třením vzduchu v úžině mezi horním patrem včetně horních zubů a mezi jazykem. Aby byly hlavně neznělé sykavky „s“ a „š“ správně vysloveny, měli bychom dostatečně dopředu vysunout bradu. Tehdy vzniká vyrovnaný sykot (blízký tzv. bílému šumu). A pak nemusíte mikrofon ani příliš vzdalovat, ani následně postprodukčně zapojovat efekt de Esser.

C třené o hranu zubů

U „c“ se tolik nemusíme starat o vzduchové rázy, jako si spíš všímat, zda správně zní. Nemělo by totiž hvízdat (mít zřetelný tón), ale jemně zvonit. Zkrátka je nesmíme příliš zalomit o hranu zubů.

Shrnutí: nahrávací techniky, jež pomohou

Shrňme, co vše máme k dispozici, abychom problematické souhlásky dobře nahráli:

• donuťte herce správně vyslovovat, raději ať nespěchá a „nešumluje“
• zvolte správnou vzdálenost mikrofonu od úst
• ve vodorovné rovině pomůže lehký odklon na stranu od nulové osy
• ve svislé rovině leží nejsilnější průnik laloků lehce pod mikrofonem nebo mírně nad, v případě čisté mluvy jej využijte, v případě agresivní výslovnosti se mu vyhněte
• použijte i pop filtr s vhodnou mřížkou či látkou

Ať se dílo daří!