Nastavujeme nahrávací session, část první Domácí (nahrávací) studio na startovní čáře

V jakém rozlišení chceme nahrávat?

Ve studiu občas narazíme na otázky, které nemají univerzální a správnou odpověď. Prostě se musíme rozhodnout v kontextu situace. Je lepší první kompresor, nebo ekvalizér? Je lepší nahrát nejdříve bubny, nebo zpěv? Stejně tak se musíme rozhodnout, v jakém rozlišení budeme nahrávat. 
Zvuk se v digitální podobě nezaznamenává kontinuálně, převod z analogu do digitální podoby se děje pomocí samplování. To je proces, který za danou časovou jednotku „rozseká” příchozí audio na dílky (samply) – záleží, kolikrát za daný časový úsek. Jednotlivé samply pak zvládnou zaznamenat větší či menší detail, což určuje nastavení bitové hloubky. Jedná se o podobný proces, jakým je rozlišení digitální fotky.
Základní nastavení je 44,1 kHz a 16 bitů, což je standardem pro CD. Dnešní zvukové karty nám ale umožňují mnohem vyšší hodnoty, například nastavení na 96 kHz a 32 bitů… Jaké rozlišení tedy použít?

Vyšší vs. nižší rozlišení

Jak uvádíme výše, neexistuje správná odpověď. Jaký benefit tedy získáme vyšším rozlišením? Primárně přesnější detaily zaznamenaného zvuku. To se projevuje hlavně u vyšších frekvencí (použití vyšších samplovacích frekvencí). Vyšší bitová hloubka má vliv na větší dynamický rozsah záznamu. 1 bit = +6 decibelů dynamického rozsahu. 
Negativem vyššího rozlišení je mnohem větší objem dat, která se ukládají na hard disk. Systém také musí zpracovávat větší datový tok, čímž se snižuje celková výpočetní kapacita počítače. I když dnes už to není takový problém, může se stát, že některé pluginy mají s vyšším rozlišením zvuku problém a dochází k praskání či jiným problémům.

Na obrázku vidíme, jak se zvyšujícím rozlišením vzrůstá objem uložených dat, ale i kvalita zvuku.

Co chcete se zvukem dělat?

Jestliže chcete nahrát demo nebo jednoduchý projekt, vystačíte si s nižším rozlišením. Máte-li v plánu složitější manipulaci s audiem v postprodukci, je vhodné rozlišení vyšší. Čím více máte v plánu zvuk digitálně „ohýbat”, tím vyšší rozlišení použijte. Osobně používám pro záznam a mix rozlišení 44,1 kHz a 24 bitů.
Ať se rozhodnete jakkoliv, důležité je nastavit rozlišení PŘED samotným nahráváním. Změna rozlišení v rozpracovaném projektu vám přinese přesamplování stop a velké zmatky v celé session.

Společně, nebo zvlášť?

Druhá zásadní otázka zní: Bude (se) nahrávat najednou, nebo zvlášť? Tato otázka je zásadní z více pohledů.

Pokud se rozhodneme nahrávat vše najednou, je třeba mít dostatek vybavení. Nutností je také alespoň částečná izolace jednotlivých nástrojů. Příprava trvá déle, ale samotné nahrávání jde pak rychleji.

„One Man Show“

Samozřejmě, pokud jste „jednomužné“ studio v dvojroli hudebník/zvukař, máte jedinou možnost – vrstvit stopy postupně. 
Této technice nahrávání se říká overdubbing. Jednotlivé party nahráváme zvlášť, a tak vrstvíme celou skladbu. V domácím nahrávacím studiu mají velké zastoupení i virtuální nástroje na zvuky, které zpravidla v domácích podmínkách nahrát nelze. Buď proto, že jsou příliš hlasité či objemné (např. bubny, varhany…), nebo je ve vybavení nevlastníme.
Moderní DAWy nabízejí mnoho užitečných funkcí, které zjednodušují situaci, kdy musíme ovládat nahrávací software a zároveň nahrávat z pozice hudebníka. Těmto funkcím se budeme věnovat v dalších dílech seriálu.

Multitrack

Jedná-li se o záznam bandu, nabízí se možnost nahrávat (alespoň základní tracky) společně. Tento přístup má svoje výhody i nevýhody.
Společné nahrávání zpravidla přináší lepší performanci hudebníků. Funguje zde souhra a vizuální komunikace při hře, navíc je takové nahrávání zpravidla rychlejší. Když jsou hudebníci připraveni a příliš své party nekazí, je možné takto nahrávat rychle. Nahrajeme dvě až tři verze a můžeme postoupit dále.
Nevýhodou je nutnost většího objemu vybavení k pokrytí celé kapely. Potřebujeme více mikrofonů, kabelů, sluchátek atd. Také klade  Společné nahrávání také klade větší nároky na prostor a akustickou stránku.
Nicméně je-li tato varianta možná, bývá většinou efektivnější než vrstvení stop po jednotlivých nástrojích. Nastavení zabere trochu více času, ale čím více písní budeme nahrávat, tím rychleji se nám vložený čas vrátí.

Moderní DAW mají možnost nastavení změn tempa v jakémkoli místě projektu. Tak můžeme zachovat přirozené kolísání tempa a zároveň synchronizaci s tempem projektu.

S metronomem, nebo bez?

Poslední zásadní otázkou je, zda budeme při záznamu používat metronom. Opět zde neexistuje jedna správná odpověď.
Nahráváním s metronomem (který je generován nahrávacím softwarem) získáme vodicí informaci, která je užitečná nejen pro samotný záznam. Nastavené tempo se synchronizuje s dalšími funkcemi v DAWu. Záznam s metronomem je užitečný při editaci nahraných stop, ale také při synchronizaci modulačních efektů.
Obzvláště v situaci, kdy nahráváme stylem One Man Show, je vodicí klik zásadním pomocníkem. Je normální, že nejsme schopni nahrát vše během jedné session a vracíme se k nahrávání ve více dnech. Pak je nastavení tempo tracku k nezaplacení.
Nicméně, ne všechny žánry mají pevně dané tempo. U žánrů jako jazz, šanson či blues tempo přirozeně kolísá. U těchto žánrů jde o přirozený feeling. Zde tedy tempo necháme plynout bez vazby na DAW.
Nicméně pro nastavení změn tempa jsou v DAWu k dispozici tempo tracky. Ty můžeme navolit tak, aby se tempo měnilo v průběhu skladby. To znamená, že klik může měnit hodnoty během přehrávání. Tak máme skladbu v synchronu s tempem projektu a zároveň tempo přirozeně kolísá.